11 C 255/2025-18 — Okresní soud v Chebu

Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení příspěvku placeného vlastníkem a provozovatelem vozidla, které je provozováno bez pojištění odpovědnosti za újmu z provozu vozidla, když žalovaný dle žalobkyně provozoval v období od 25. 5. 2024 do 5. 11. 2024 vozidlo reg. zn. , SPZ, se zdvihovým objemem válců nad 1 850 cm3 do 2 500 cm3, aniž by měl uzavřeno pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem tohoto vozidla, čímž mu vznikla povinnost uhradit příspěvek ve výši 11 025 Kč a dále dva poplatky za mimosoudní uplatnění práva na příspěvek v souhrnné výši 600 Kč, obojí se splatností odvozenou od zaslané výzvy.Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Se souhlasem stran soud ve věci rozhodoval bez nařízení jednání.Z listin navržených žalobkyní důkazu vyplynulo, že žalovaný byl v rozhodné době vlastníkem a provozovatelem motorového vozidla shora uvedeného, což je zřejmé z doložené kupní smlouvy. Výzvami ze dne 3. 1. 2025 ve spojení s následnými upomínkami o úhradu příspěvku a s informací , právnická osoba, . o stavu doručování zásilek bylo prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k doložení sjednání povinného pojištění odpovědnosti za újmu z provozu vozidla a pro případ, že pojištění sjednáno nebylo, k zaplacení příspěvku za období a ve výši shora uvedené do 30 dní od doručení výzvy.Podle ustanovení § 45 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 6 odst. 1 zákona č. 30/2024 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, zaplatí provozovatel , Anonymizováno, příspěvek za každý den porušení povinnosti zajistit, aby nebezpečí vzniku povinnosti nahradit újmu vzniklou provozem jeho vozidla bylo kryto pojištěním odpovědnosti po celou dobu registrace vozidla, a dále paušální náklady spojené s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek. Podle ustanovení § 2 odst. 15 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, se provozovatelem vozidla rozumí osoba zapsaná v registru silničních vozidel jako provozovatel vozidla, jinak pak osoba zapsaná jako jeho vlastník. Z listinných důkazů přitom plyne, že žalovaný se stal vlastníkem shora vedeného vozidla, čímž mu ze zákona vznikla povinnost k pojištění odpovědnosti. Naopak žalovaný v řízení netvrdil ani neprokazoval, že by pojištění odpovědnosti za újmu z provozu vozidla ve vztahu k výše uvedenému vozidlu sjednal, ani jiné skutečnosti, které by vylučovaly důvodnost uplatněného nároku. Podle ustanovení § 5 vyhlášky č. 69/2024 Sb. pak výše denní sazby příspěvku u osobního vozidla se zdvihovým objemem válců od 1 850 cm3 do 2 500 cm3 činí 65 Kč/den, tedy v tomto případě 11 025 Kč za uvedené období. Paušalizovaná výše nákladů na mimosoudní uplatnění práva na příspěvek pak činí dle ustanovení § 6 citované vyhlášky 300 Kč. Soud tedy žalobě vyhověl v rozsahu uplatněného příspěvku a dále v částce náklady na uplatnění práva ve výši 300 Kč, včetně požadavku na zaplacení úroku z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku ve výši stanovené v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Naopak soud musel žalobu zamítnout v požadavku na zaplacení druhého poplatku ve výši 300 Kč, neboť ze žaloby nevyplývá jakýkoliv racionální důvod, pro který by měla žalobkyně přistoupit k uplatnění práva na příspěvek dvěma výzvami ze stejného dne (tj. k umělému rozdělování období nepojištění výhradně za účelem navýšení požadovaných nákladů). Náklady spojené s nadbytečným množením výzev na základě vlastního rozhodnutí žalobkyně není důvodu přenášet na žalovaného, neboť jejich vznik nezapříčinil.Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého převážně úspěšné žalobkyni náleží náhrada poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení. Ve vztahu k předmětu řízení byla žalobkyně úspěšnou z 97 % a náleží jí tak podíl ve výši 94 % účelně vynaložených nákladů řízení. Přitom náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč, odměny zástupkyně žalobkyně ve výši 800 Kč podle § 11 a § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby), paušální náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby celkem ve výši 200 Kč dle ustanovení § 14b odst. 5 advokátního tarifu a dále náhrady 21% DPH (§ 151 odst. 2 občanského soudního řádu) ve výši 210 Kč, tedy celkem 2010 Kč, z nichž žalobkyni dle úspěchu náleží část ve výši 1 889 Kč.. Plnění povinnosti uhradit náklady řízení pak bylo žalovanému v souladu s § 149 odst. 1 občanského soudního řádu uloženo k rukám zástupkyně žalobkyně.Předžalobní výzvu zástupkyně žalobkyně nelze považovat za účelný úkon v situaci, kdy k dobrovolnému splnění pod hrozbou soudního uplatnění nároku již předtím vyzvala žalovaného sama žalobkyně v rámci jejích opakovaných upomínek (tj. po samotné výzvě k zaplacení poplatku následují vždy ještě minimálně dvě upomínky samotné žalobkyně s upozorněním na možnost uplatnění nároku před soudem, resp. v důsledku dalších výzev vymáhací společnosti , právnická osoba, . je celkový počet výzev samotné žalobkyně ještě výrazně vyšší). Již předchozími upomínkami tak lze mít účel předžalobní výzvy za dokonale splněný a zasílání dalších výzev představuje pouze neúčelné navyšování nákladů daného řízení. K ustanovení § 142a občanského soudního řádu (ustanovení jinak vcelku marginálního dopadu, kdy prvotní projevy nepochopení jeho funkce již záhy po jeho přijetí musel usměrňovat Nejvyšší soud s tím, že ustanovení nemá být aplikováno ani formalisticky, ani samoúčelně) dlužno doplnit, že toto pravidlo bylo včleněno do českého právního řádu zákonem č. 396/2012 Sb., přičemž jím byla sledována primárně ochrana majetkových zájmů dlužníků (žalovaných) před neúčelným navyšováním nákladů řízení (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 5 Cmo 368/2013), k němuž mělo docházet v době před uvedenou novelou (v legislativním procesu bylo akcentováno, že smyslem předžalobní výzvy není nic jiného, než předcházet situaci překvapivého uplatnění pohledávek vůči dlužníkovi, který má zájem plnit a současně který si nemusí být svých dluhů vědom pro jejich množství nebo jejich stáří, zejm. dluhy promlčené nebo mezi podnikateli, tj. pro situace, které u žalobkyně pro frekvenci jejích vlastních předchozích výzev a zcela banální povahu pohledávek nemohou nastat). Nelze tudíž dle názoru nalézacího soudu aplikovat ustanovení § 142a občanského soudního řádu způsobem, v jehož důsledku by dlužník měl na nákladech řízení hradit částku vyšší, než by hradil před jeho přijetím (srov. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 1. 2025, č. j. 14 Co 270/2024-26, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 5. 2025, č. j. 14 Co 125/2025-74). Povinnost respektovat shora uvedený účel vložení předmětného ustanovení pak vyplývá z jednoznačné judikatury vrcholných soudů soustavy (př. nález Ústavního soudu ČR ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 2178/15). Fakt, že následná praxe nižších obecných soudů začala ustanovení aplikovat zcela mechanicky ve smyslu navýšení nákladů o další úkon a nepřekvapivě i bez náznaku jakéhokoliv odůvodnění, je nalézacímu soudu při nesrovnatelném záběru jím posuzovaných a rozhodovaných věcí pochopitelně znám, nicméně nepředstavuje relevantní argument k převzetí takové praxe. Nelze tedy uvedené pravidlo chápat jako axiomatickou modlu, která by nesloužila ničemu jinému, než hrubě formalistickému a bezmyšlenkovitě automatizovanému navýšení nákladů advokátů o další úkon (odměnu, náhradu výdajů a daň), který je typickým příkladem „úkonu pro úkon“, neboť dlužník (pokud jej to vůbec zajímá a pokud je vůbec poštou dosažitelný, což je samo o sobě naprostá výjimka) pochopitelně z předchozí výzvy (často také zpoplatněné, což je další charakteristický pohledávek hromadných žalobců) samotného účastníka již dávno ví, že dluží a že může být žalován. Je celkem běžné, že stanovisko advokacie (konvenující majetkovému interesu) se může propsat i do literatury v pasážích sepsaných zástupci advokacie, každopádně je třeba zdůraznit, že z citace z komentářové literatury užívané žalobkyní v rámci jejích občasných odvolání žádný takový závěr, jež se žalobkyně v odvoláních snaží prezentovat (tj. advokátovi automaticky náleží náhrada za tři prvotní úkony), vůbec nevyplývá a autor citace žádný takový názor očividně nezastává. Je třeba pro zástupkyni žalobkyně zdůraznit, že již sama zákonná úprava omezuje náhradu nákladů řízení výslovně pouze na náklady účelně vynaložené (nikoliv snad na „všechny“, jak se snaží v rozporu se zákonem prezentovat žalobkyně ve svých odvoláních). Nutno zdůraznit, že nalézací soud žalobkyni právo na zastoupení, ani na náhradu nákladů řízení nikterak neupírá (argumentace zástupkyně žalobkyně se v těchto ohledech dokonale míjí s podstatou odůvodnění rozsudku a současně s obsahem nákladového výroku), pouze aplikuje závaznou zákonnou úpravu. Jinak lze k argumentům žalobkyně uplatňovaným v jejích v odvoláních doplnit, že nalézací soud staví své závěry na argumentech ryze právních a nějakými „psychologickými“ efekty se