37 C 26/2020-56 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobou podanou dne 23.1.2020 se žalobci domáhali na žalovaných 1/ a 2/ a dále na [celé jméno původního účastníka], zaplacení částky 275 000 Kč. Vůči žalovanému [celé jméno původního účastníka] bylo řízení zastaveno usnesením ze dne 9.9.2020, č.j. 37C 26/2020-37. Žalobu žalobci odůvodnili tím, že mezi nimi a žalovanou [celé jméno žalované] byla dne 13.6.2011 uzavřena smlouva o půjčce, na základě které jí byla poskytnuta celkem částka 960 000 Kč. Současně byl sjednán ručitelský závazek žalovaného [celé jméno žalovaného] a [celé jméno původního účastníka]. Žalovaná uhradila ve splátkách částku 683 000 Kč, a to ke dni 13.8.2015. Po výzvách uhradil ručitel [celé jméno původního účastníka] ještě částku 2 000 Kč, a to dne 28.7.2017. I přes další výzvy nebylo na zbylé dlužné částce uhrazeno ničeho. 2. Žalovaní se k žalobě vyjádřili na ústním jednání konaném dne 14.12.2020, kdy oba vznesli námitku promlčení žalovaného nároku. Dále žalovaní učinili nesporným, že mezi žalovanou [celé jméno žalované] a každým ze žalobců došlo k uzavření dvou identických smluv o půjčce, na základě kterých jí každý ze žalobců poskytl půjčku 480 000 Kč. 3. Soud provedl následující důkazy: 4. Ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 13.6.2011 bylo zjištěno, že byla uzavřena mezi žalobcem [celé jméno žalobce] a žalovanou [celé jméno žalované]. Předmětem smlouvy bylo poskytnutí půjčky ve výši 480 000 Kč. Splatnost byla dohodnuta nejpozději do 31.7.2012, a to v deseti měsíčních splátkách po 48 000 Kč Součástí smlouvy byl ručitelský závazek žalovaného [celé jméno žalovaného] a [celé jméno původního účastníka]. 5. Z potvrzení ze dne 28.7.2017 vyplývá, že žalobci převzali od [celé jméno původního účastníka] částku 1 000 Kč, a to každý z nich. 6. Z evidence splátek vyplývá, že z půjčené částky 960 000 Kč byla první splátka uhrazena dne 2.12.2011 a poslední dne 28.7.2017. 7. Z výzvy sepsané dne 13.4.2019 a 3.5.2019 vyplývá, že zástupce žalobců vyzýval žalovanou k dobrovolnému zaplacení částky 275 000 Kč, před podáním žaloby. 8. Z přípisu žalované ze dne 6.4.2019 a 6.6.2019 vyplývá, že v reakci na zaslanou výzvu žádá o zaslání splátkového kalendáře, na který je v přípisu odkazováno. 9. Na daný spor je nutné aplikovat příslušná ustanovení zákona č.40/1964 Sb. občanského zákoníku platného do 31.12.2013, a to v souladu s přechodným ustanovením § 3028 odst. 3 zákona č.89/2012 Sb. 10. Podle § 657 smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. 11. Podle § 100 odst. 1 se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Podle odst. 2 se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Podle § 101 pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Podle § 103 bylo-li dohodnuto plnění ve splátkách, počíná běžet promlčecí doba jednotlivých splátek ode dne jejich splatnosti. Stane-li se pro nesplnění některé ze splátek splatným celý dluh (§ 565), počne běžet promlčecí doba ode dne splatnosti nesplněné splátky. Podle § 110 odst. 1 bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno. Bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo; byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty. Podle § 112 uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje nebo je-li ohledně jeho práva zahájena mediace podle zákona o mediaci, promlčecí doba neběží od tohoto uplatnění po dobu řízení nebo od tohoto zahájení po dobu mediace. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí. 12. V předmětné věci bylo prokázáno předloženou smlouvou o půjčce a současně žalovanými učiněno nesporným, že mezi každým z žalobců a žalovanou, byly dne 13.6.2011 uzavřeny dvě identické smlouvy o půjčce, na základě kterých každý ze žalobců reálně poskytl žalované částku 480 000 Kč Celkem tedy žalobci půjčili žalované částku 960 000 Kč. Splatnost byla dohodnuta nejpozději v každé smlouvě vždy do 31.7.2012, a to v deseti splátkách po 48 000 Kč. Soud tedy má za prokázané, že došlo formálnímu uzavření dvou smluv o půjčce, jakož i k reálnému poskytnutí půjčky ve výši 960 000 Kč (2x 480 000 Kč). 13. Předně se soud zabýval vznesenou námitkou promlčení. Ze smluv o půjčce, respektive i z nesporného tvrzení žalovaných, vyplývá, že byly uzavřeny dne 13.6.2011, první splátka měla být uhrazena do 31.10.2011 a celá půjčka měla být uhrazena nejpozději do 31.7.2012. Po tomto datu mohli žalobci objektivně své právo vykonat poprvé. Žaloba byla podána až dne 23.1.2020, tj. objektivně po uplynutí tříleté promlčecí lhůty. 14. Soud se dále zabýval tím, zda v průběhu doby nedošlo k události, na základě které by došlo ke stavení, či přerušení běhu promlčecí doby, jak tvrdili žalobci. Žalobci konkrétně tvrdili, že placením splátek ze strany žalovaných v roce 2013 až 2017, došlo ke konkludentnímu uznání závazku ze strany žalovaných podle § 2054 odst. 2 zákona č.89/2012 Sb., jakož i k prolomení 3 leté promlčecí lhůty a počátku běhu nové promlčecí lhůty v trvání deseti let. 15. S argumentací žalobců se však soud neztotožňuje. Je nutné si uvědomit, že současná právní úprava konkludentního uznání dluhu, dle § 2054 odst. 2, byla do občanského zákoníku přejata z obchodního zákoníku. Zákon č.40/1964 Sb., občanský zákoník, částečné plnění nebo placení úroků za uznání dluhu nepovažoval. Uznat dluh bylo možné pouze výslovným písemným právním jednáním, v němž byl vyjádřen příslib zaplatit dluh. V souvislosti s účinností (nového) občanského zákoníku se pak objevila otázka, zda je možné podle § 2054 občanského zákoníku konkludentně uznat i dluh, který se primárně řídí starým právem. Nejvyšší soud však možnost uznání takového dluhu dle § 2054 občanského zákoníku, nepřipustil (viz. rozsudek NS ze dne 12.3.2019, č.j. 21Cdo 292/2018). 16. Shora uvedené je třeba vykládat tak, že podle dosavadních předpisů je nutno posuzovat i okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí doby, pro její běh i její konec. Vzhledem k tomu, že uznání dluhu je ve vztahu k promlčecí době okolností vážící se ke konci jejího běhu, je třeba jej posuzovat podle dosavadních právních předpisů, tedy aplikace § 2054 občanského zákoníku je zde vyloučena 17. V důsledku shora uvedeného nemůže být obrana žalobců, proti vznesené námitce promlčení, úspěšná. Objektivně k žádnému přetržení promlčecí doby, konkludentním uznáním, či jiným způsobem, nedošlo, promlčecí doba 3 let uplynula ke dni 31.7.2015, žaloba byla podána až dne 23.1.2020 a v souladu s § 100 odst. 1 a § 101 zákona č.40/1964 Sb. je tedy žalovaný nárok promlčen. Soud tak přihlédl k důvodně vznesené námitce promlčení a žalobu bez dalšího zamítl. Soud rovněž neshledal, že by vznesenou námitku promlčení bylo možné považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Žalobce toto jednak netvrdil. Je však nepochybné, že žalobci měli v průběhu běhu promlčecí lhůty dostatek času k tomu, aby se s žalobou obrátili k soudu a nic jim v tom objektivně nebránilo. Je tedy plně na jejich odpovědnosti, že svá práva včas nehájili, a to buď včasným zahájením soudního řízení, utvrzením závazku, apod. 18. O nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaní byli ve sporu úspěšní, právo na náhradu nákladů však neuplatnili, a proto soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.