51 C 177/2021-33 — Okresní soud v České Lípě

Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že na základě smlouvy [číslo] ze dne [datum] poskytovala žalovanému služby elektronických komunikací, umožnila mu využívat službu platebních transakcí (prostřednictvím tzv. audiotextových služeb, Premium SMS a MMS a datových spojení). Žalovaný však přes upomínání nezaplatil za platební transakce realizované v období od 11. 4. 2018 do 11. 5. 2018 a vyúčtované v částkách 400 Kč a 888 Kč. Vzhledem k tomu, že listinné důkazy předložené žalobkyní byly dostačující a žalobkyně vyslovila již v žalobě souhlas s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“), soud usnesením vyzval žalovaného, aby se ve lhůtě jednoho týdne vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. V souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. připojil soud doložku, že nevyjádří-li se žalovaný v určené lhůtě, bude se předpokládat, že nemá námitky. Žalovanému byla výzva doručena ve smyslu § 49 odst. 2, odst. 4 o. s. ř. dne 12. 8. 2021. Žalovaný se v soudem stanovené lhůtě nevyjádřil, soud má tedy za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání na základě předložených listinných důkazů taktéž souhlasí. Žalovaný v řízení netvrdil a ani neprokázal, že by dlužnou částku žalobkyni uhradil. Z hlediska skutkového stavu věci soud zjistil, že mezi žalovaným a žalobkyní skutečně došlo k uzavření shora specifikované smlouvy, na základě níž žalovaný využíval služby elektronických komunikací, neplnil své povinnosti ze smlouvy, když neuhradil včas fakturu [číslo] vystavenou na částku 400 Kč a fakturu [číslo] na částku 888 Kč, a je tak povinen uhradit žalobkyni vzniklý dluh. Podle § 1 odst. 2 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o elektronických komunikacích“), se tento zákon nevztahuje na obsah služeb poskytovaných prostřednictvím sítě elektronických komunikací, jako je obsah rozhlasového a televizního vysílání, finančních služeb a některých služeb informační společnosti. Podle § 2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích se službou elektronických komunikací rozumí služba obvykle poskytovaná za úplatu, která spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací, včetně telekomunikačních služeb a přenosových služeb v síti používaných pro rozhlasové a televizní vysílání a v sítích kabelových televizí, s výjimkou služeb, které nabízejí obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických komunikací nebo vykonávají redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi a poskytovaným sítěmi. V ust. § 63 zákona o elektronických komunikacích jsou upraveny náležitosti smlouvy o poskytování veřejně dostupné služby elektronických komunikací a připojení k veřejné komunikační síti a uveřejňování informací. Podle § 3 odst. 1 písm. g) zákona č. 284/2009 Sb., o platebním styku je platební službou provedení platební transakce poskytovatelem služeb elektronických komunikací, jestliže je souhlas plátce s provedením platební transakce dáván prostřednictvím elektronického komunikačního zařízení. Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů dospěl v usnesení ze dne 27. 6. 2013, č.j. Konf 6/2013 - 13 k závěru, že platební transakce nejsou službou elektronických komunikací ve smyslu § 2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích. Spor o zaplacení ceny za takové služby pak není sporem o plnění povinností uložených na základě zákona o elektronických komunikacích a je tu založena obecná pravomoc soudu o věci rozhodnout. Na základě shora uvedeného dospěl soud k závěru, že účastníci uzavřeli účastnickou smlouvu ve smyslu § 63 zákona o elektronických komunikacích, v níž se mj. dohodli na možnosti poskytování finančních služeb (umožnění platebních transakcí) uživateli (žalovanému). Zatímco samotná existence smluvního vztahu a spory z něj vyplývající jsou řešeny zákonem o elektronických komunikacích a k jejich rozhodování je příslušný [anonymizována tři slova], práva a povinnosti vyplývající z umožnění platebních transakcí jako spor o zaplacení vyúčtování, rozhoduje obecný soud. V projednávaném případě žalobkyně prokázala plnění ze smlouvy s tím, že žalovaný doposud žalobkyni dluží částku 1.288 Kč. K projednání sporu je ve výše uvedeném smyslu příslušný zdejší soud, který žalobu považuje za důvodnou, a proto jí v plném rozsahu vyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1.489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 1.288 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. Soud při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení přihlédl k nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/07 ze dne 24. července 2007, o drobných nárocích, které se týká pohledávek z občanskoprávních a obchodních závazků nepřevyšující částku 2.000 euro, a zároveň vzal na zřetel nález Ústavního soudu ze dne 29. března 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/2011, o nutnosti dodržení principu proporcionality mezi výší vymáhané částky a náhradou nákladů řízení.