48 C 352/2022-23 — Okresní soud v České Lípě

Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 27 199 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovaným uzavřel dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo]. Žalobce na základě smlouvy poskytl žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 15 200 Kč na jeho účet č. [bankovní účet] Žalovaný se zavázal tuto částku žalobci uhradit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši podle aktuální výše úvěru, nejméně však 300 Kč. Dále si účastníci sjednali poplatek za čerpání úvěru ve výši 20 % z čerpané jistiny, tj. částku 3 040 Kč a úrok ve výši 20% z dlužné částky měsíčně, který je v žalobě vyjádřen kapitalizovanou částkou 9 796 Kč a součástí žalované částky je rovněž částka ve výši 363 Kč za účelně vynaložené náklady (3 x 121 Kč). Žalovaný nesplnil svou povinnost k řádné úhradě úvěru a ke dni podání žaloby uhradil 1 200 Kč. Žalovaný se k ústnímu jednání bez omluvy nedostavil a k žalobě se nevyjádřil. Předvolán spolu s žalobou mu bylo doručeno s účinky doručení ke dni 13. 11. 2022. Soud jednal a rozhodoval v nepřítomnosti žalovaného a dle důkazy založených ve spise v souladu s § 101 odst. 3 o.s.ř. a 120 odst. 2 o.s.ř. Žalobce prokázal svá skutková tvrzení listinnými důkazy, a to smlouvou o revolvingovém úvěru [číslo] výpisy k revolvingovému úvěru, výpisem z účtu věřitele, předžalobní upomínkou a poštovním podacím archem, mandátní smlouvou a výplatní páskou žalovaného. Žalobce soudu předložil vyhotovení smlouvy o revolvingovém úvěru, které by mělo být opatřeno elektronickým podpisem žalovaného. K tomu žalobce v písemném podání vysvětlil, že žalovaný se použitím unikátních přihlašovacích údajů uživatelského jména a hesla přihlásil do uživatelského účtu systému žalobce a následně odkliknutím odsouhlasil obsah smlouvy, a tím došlo k uzavření písemné smlouvy. Soud si je vědom, že k uzavření takové smlouvy může docházet distančním způsobem, avšak i v takovém případě je nutné prokázat konkrétní obsah uzavřené smlouvy, tedy znění, které žalovaný potvrdil. Tvrzení žalobce, že smlouva je uložena na trvalém nosiči dat nebylo nijak soudu prokázáno, zejména nebylo prokázáno, že údajně uložené znění je řádně elektronicky zabezpečeno. Nicméně v řízení bylo nesporně prokázáno, že žalobce poskytl žalovanému částku 15 200 Kč. Poskytnutou částku žalovaný nevrátil, uhradil pouze 1 200 Kč. Soud proto vyhověl žalobci a uložil žalovanému povinnost k úhradě dlužné jistiny ve výši 14 000 Kč. Žalobci dále náleží ve smyslu § 1970 o. z. úrok z prodlení, jehož výše se odvíjí od nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I.). Ve zbytku soud žalobu zamítl (výrok II.), neboť dle názoru soudu nebylo prokázáno ujednání a dalších náležitostech smlouvy, tedy poplatku, nákladech na vymáhání a výši úroku z úvěru. Pokud by bylo prokázáno, že bylo uzavřeno i ujednání o úvěru, tak toto ujednání soud považuje za absolutně neplatné dle § 588 OZ. Úrok ve výši 20 % měsíčně (tj. 240 % ročně) se zjevně příčí dobrým mravům. Z těchto důvodů soud nárok žalobce na zaplacení zbývající částky 13 199 Kč zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 74,68 Kč, přičemž tato částka představuje 2,94 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 51,47 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 48,53 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 088 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 27 199 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Soud při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení přihlédl k nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/07 ze dne 24. července 2007, o drobných nárocích, které se týká pohledávek z občanskoprávních a obchodních závazků nepřevyšující částku 2.000 euro, a zároveň vzal na zřetel nález Ústavního soudu ze dne 29. března 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/2011, o nutnosti dodržení principu proporcionality mezi výší vymáhané částky a náhradou nákladů řízení.