48 C 463/2021-14 — Okresní soud v České Lípě

Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu (dále jen„ žaloba“), který byl soudu doručen dne 2. 8. 2021, domáhal po žalovaném zaplacení částky ve výši 12 420 Kč spolu s příslušenstvím. Žalobkyně tvrdí uzavření smlouvy o zápůjčce [číslo] dne [datum] mezi jeho právním předchůdcem společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ věřitel“) a žalovaným. Věřitel měl žalovanému poskytnout zápůjčku ve výši 9 000 Kč, kterou měl žalovaný vrátit dne 19. 12. 2020 spolu s poplatkem za zpracování žádosti a poskytnutí zápůjčky ve výši 3 420 Kč. Peněžní prostředky měly být poskytnuty na bankovní účet č. [bankovní účet]. Žalovaný však neměl věřiteli, natož žalobkyni, ničeho vrátit. Aktivní legitimaci žalobkyně tvrdí na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], postoupení pohledávky mělo být žalovanému oznámeno. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Ve věci bylo nařízeno jednání dne [datum]. Zástupce žalobkyně se z účasti na jednání řádně a včas omluvil, o odročení jednání nežádal. Žalovanému bylo předvolání k jednání doručeno spolu s žalobou. Žalovaný se k jednání nedostavil, ani se řádně a včas neomluvil, o odročení jednání nežádal. U obou účastníků řízení byla zachována desetidenní lhůta pro přípravu na jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a ve věci rozhodl v nepřítomnosti účastníků. Vyšel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů. Soud na základě provedeného dokazování (smlouva o zápůjčce, ověření identity žalovaného, výpis z bankovního účtu, výzva s dokladem o odeslání, smlouva o postoupení pohledávky, oznámení o postoupení pohledávky) dospěl k závěru, že v řízení bylo žalobkyní pouze prokázáno, že věřitel na účet žalovaného zaslal dne [datum] částku 19 000 Kč. Soud nezjistil, že by mezi věřitelem a žalovaným došlo k uzavření tvrzené smlouvy o zápůjčce podle § 2390 zákona č. 89/20012 Sb., občanského zákoníku (dále jen “o. z.”), tj. že se žalobkyně jako zapůjčitel zavázala přenechat žalovanému jako vydlužiteli zastupitelnou věc – peněžní prostředky a že se žalovaný zavázal vrátit žalobkyni věc stejnou druhu společně s dalšími ujednanými poplatky, konkrétně poplatkem za zpracování žádosti a poskytnutí zápůjčky. Předložený text smlouvy o zápůjčce sice obsahují způsob vzniku tvrzeného závazkového vztahu, nicméně zvolený elektronický způsob uzavření nijak negarantuje ani neosvědčuje identitu osoby na straně žalovaného v průběhu uzavírání smluvního vztahu. Identitu osoby uzavírající tvrzenou smlouvu nelze mít za prokázanou předložením osobních údajů zákazníka a doložení zaslání peněžních prostředků na účet uvedený v textu smlouvy, byť se jedná o podstatnou náležitost v případě zápůjčky. Není totiž zřejmé, jaké konkrétní smluvní podmínky byly s žalovaným skutečně ujednány, zvolený způsob elektronické komunikace neautentizuje a neidentifikuje osobu důvěryhodným způsobem. I pokud by takovou osobou byl skutečně žalovaný, není prokázáno, k jakému konkrétnímu znění smlouvy o zápůjčce, tj. k jakým konkrétním smluvním ujednáním, se vztahují poskytnuté peněžní prostředky, tj. jaké konkrétní podmínky byly předloženy žalovanému, s čím žalovaný vyjádřil souhlas a zda se jedná o totožná smluvní ujednání, které jsou předloženy soudu jako důkaz prokazující tvrzení žalobkyně o právním důvodu vztahu – zápůjčce ve spojení s předáním peněžních prostředků. Chybí zde garance nezměnitelnosti elektronicky uzavřené smlouvy o zápůjčce k určitému časovému okamžiku (okamžik předložení textu žalovanému elektronickým způsobem), který by dostatečně zaručil, že od takového časového okamžiku již nedošlo ke změně návrhu smlouvy o zápůjčce. Předložený text smlouvy však žádnou takovou garanci neposkytuje, jedná se o dokument, který lze velice snadno vytvořit v textovém editoru, včetně odpovídající podpisové doložky žalovaného v podobě uvedení textu v části podpisu žalovaného ve znění„ digitálně podepsáno ([číslo]), který však dle názoru soudu nemůže představovat prostý elektronický podpis žalovaného, ke kterému byl soud přihlížet jako k řádnému podpisu. Nárok žalobkyně však bylo možné posoudit jako částečně důvodný nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.) v rozsahu zaslané částky 9 000 Kč, protože dotazem u peněžního ústavu soud ověřil, že jediným disponentem výše specifikovaného účtu byla v rozhodné době žalovaný. Ve vztahu k běžnému účtu totiž nemohl soud vyjít z obvyklého závěru, že dohodnutý účet (jehož majitel/disponent by byl osobou odlišnou od osoby žalovaného) ve smlouvě je platebním místem, neboť dospěl k závěru, že nedošlo k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce. Soud proto s ohledem na výše uvedené žalobě vyhověl pouze částečně v částce 9 000 Kč včetně úroku z prodlení, žalovaný je totiž v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení (§ 2291, § 1970 o.z.). Ve zbývající části soud žalobu zamítl jako nedůvodnou, neboť v řízení nebylo prokázáno ujednání o povinnosti žalovaného zaplatit poplatek za zpracování žádosti a poskytnutí zápůjčky včetně odpovídajícího úroku z prodlení. Aktivní legitimaci žalobkyně má soud za prokázanou podle § 1879, § 1882 odst. 1 o. z. ve spojení s předloženou postupní smlouvou a oznámením o postoupení pohledávek. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 011,60 Kč, přičemž tato částka představuje 44,92 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 72,46 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 27,54 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 12 420 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Soud při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení přihlédl k nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/07 ze dne 24. července 2007, o drobných nárocích, které se týká pohledávek z občanskoprávních a obchodních závazků nepřevyšující částku 2.000 euro, a zároveň vzal na zřetel nález Ústavního soudu ze dne 29. března 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/2011, o nutnosti dodržení principu proporcionality mezi výší vymáhané částky a náhradou nákladů řízení.