51 C 347/2021-18 — Okresní soud v České Lípě

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu (dále jen„ žaloba“), který byl soudu doručen dne 20. 5. 2021, se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky ve výši 13.425,84 Kč spolu s příslušenstvím. Žalobkyně v řízení tvrdila, že její právní předchůdce [právnická osoba] (dále jen„ věřitel“) s žalovanou uzavřel dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaná měla čerpat úvěr v konečné výši 13.425,84 Kč spolu s příslušenstvím. Úvěr měl být poskytován na bankovní účet žalované č. [bankovní účet], [variabilní symbol]. Žalovaná měla úvěr vrátit do 23. 1. 2021, nicméně tak neměla doposud učinit. Pohledávka za žalovanou měla být postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. 2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. 3. Ve věci bylo nařízeno jednání dne [datum]. Zástupce žalobkyně se z účasti na jednání omluvil, o odročení jednání z důležitého důvodu nežádal. Žalované bylo předvolání k jednání doručeno dne 23. 11. 2021, stejného dne byla žalované doručena žaloba. Žalovaná se jednání nezúčastnila, ani se řádně a včas z důležitého důvodu z účasti na jednání neomluvila. Soud proto ve věci postupoval podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a věc rozhodl v nepřítomnosti účastníků. Vyšel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Z provedeného dokazování (smlouva o revolvingovém úvěru včetně OP, podací lístek, předžalobní výzva, oznámení o postoupení pohledávek,„ loan application“, faktura) soud zjistil pouze odeslání oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní výzvu a uzavření smlouvy o postoupení pohledávek. Soud nemá za prokázané, že by mezi účastníky, tj. věřitelem a žalovanou, došlo k uzavření tvrzené smlouvy o (revolvingovém) úvěru, kterou by bylo možné posoudit jako smlouvu o úvěru podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a to s ohledem na zvolený elektronický způsob uzavření tvrzené smlouvy o úvěru, který ovšem dostatečně negarantuje autentizaci a identifikaci osoby žalované. Nárok nebylo možné posoudit ani jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. V řízení bylo předloženo vyúčtování, které obsahuje žalovanou částku ve výši 13.425,84 Kč. Uvedená částka však nemůže být oním poskytnutým úvěrem, jak v řízení tvrdí žalobkyně, protože se jedná o součet položek dle předloženého vyúčtování (položky označené jako„ výběr“,„ náhrada účelně vynaložených nákladů“,„ úroky za období čerpání“). Žalobkyně ničím neprokazuje, co bylo žalované reálně na peněžních prostředcích poskytnuto a v jaké výši. Uvedeným nemůže být částka z vyúčtování označené jako“ celková dlužná částka k datu splatnosti” ve výši 13.425,84 Kč, protože chybí skutková tvrzení k tomu, čeho bylo žalované skutečně poskytnuto. Protože se žalobkyně jednání dne [datum] nezúčastnila, soud žalobkyni nemohl poučit podle § 118a o. s. ř., ať už k doplnění skutkových tvrzení a označení dalších důkazů, nebo poučení o jiném právním názoru soudu. Soud žalobu zamítl, neboť v řízení nebyla prokázána existence smluvního vztahu mezi právním předchůdcem věřitele a žalovanou, nebylo prokázáno, že by se žalovaná na úkor právního předchůdce žalobkyně obohatila a měla by něčeho současné žalobkyně z uvedeného titulu vydat. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. V řízení byla zcela úspěšná žalovaná, náležela by jí náhrada nákladů řízení. Podle obsahu spisu však žalované žádné náklady řízení nevznikly, soud proto žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu.