51 C 384/2021-21 — Okresní soud v České Lípě

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu (dále jen„ žaloba“), který byl soudu doručen dne 23. 6. 2021, se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení částky ve výši 59.896,74 Kč spolu s příslušenstvím. Žalobkyně v řízení tvrdila, že její právní předchůdce společnost [právnická osoba] (dále jen„ věřitel“) uzavřel s žalovaným dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě měl žalovaný čerpat částku ve výši 59.896,47 Kč, úvěr měl být splacen nejpozději do 24. 2. 2021. Žalovaný měl úvěr v poskytnuté výši čerpat, ale do uvedeného data splatnosti neměl poskytnuté peněžní prostředky vrátit. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Ve věci bylo nařízeno jednání dne [datum]. Zástupce žalobkyně se z účasti na jednání řádně a včas omluvil, o odročení jednání nežádal. Žalovanému byla žaloba řádně doručena společně s předvoláním k jednání, a to nejméně deset dní před jednáním dne 24. 3. 2022. Žalovaný se k jednání nedostavil, ani se řádně a včas neomluvil. Soud proto ve věci postupoval podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a věc rozhodl v nepřítomnosti účastníků. Vyšel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. 3. Z provedeného dokazování (smlouva o revolvingovém úvěru, oznámení o postoupení pohledávky a výzva k úhradě ze dne 14.4.2021, faktura, loan application info, podací lístek, OP, smlouva o postoupení pohledávek včetně přílohy, standardní informace o spotřebitelském úvěru) soud zjistil pouze odeslání oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní výzvu a uzavření smlouvy o postoupení pohledávek. Soud nemá za prokázané, že by mezi účastníky, tj. věřitelem a žalovaným, došlo k uzavření tvrzené smlouvy o (revolvingovém) úvěru, kterou by bylo možné posoudit jako smlouvu o úvěru podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a to s ohledem na zvolený elektronický způsob uzavření tvrzené smlouvy o úvěru, který ovšem dostatečně negarantuje autentizaci a identifikaci osoby žalovaného. Nárok nebylo možné posoudit ani jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně tvrdí poskytnutí peněžních prostředků ve výši 59.896,47 Kč, dle předloženého textu tvrzené smlouvy o revolvingovém úvěru vyplývá úvěrový limit 80.000 Kč. V řízení byla předložena faktura/vyúčtování, ze které soud zjistil tzv. celkovou dlužnou částku k datu splatnosti 59.896,47 Kč, ale již ze samotného vyúčtování vyplývá, že částku nemůže tvořit pouze jistina v uvedené výši, protože je zřejmé, že v této částce musí být nepochybně zahrnuta celá řada dalších dílčích nároků (úroky, náhrada účelně vynaložených nákladů, poplatky za výběr), součástí tvrzených poskytnutých úvěru jsou i jiné dílčí nároky, které žalobkyně ovšem ani netvrdí, ani netvrdí, jakým způsobem dospěla k žalované jistině. Žalobkyně ničím neprokazuje (tvrdí pouze částku 59.896,47 Kč), co bylo žalovanému reálně na poskytnutých peněžních prostředcích skutečně poskytnuto a v jaké výši. Protože se žalobkyně jednání dne 24. 3. 2022 nezúčastnila, soud žalobkyni nemohl poučit podle § 118a o. s. ř., ať už k doplnění skutkových tvrzení a označení dalších důkazů, nebo poučení o jiném právním názoru soudu. Soud žalobu zamítl, neboť v řízení nebyla prokázána existence smluvního vztahu mezi právním předchůdcem věřitele a žalovaným, nebylo prokázáno, že by se žalovaný na úkor právního předchůdce žalobkyně obohatil a měl by něčeho současné žalobkyně z uvedeného titulu vydat. 4. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. V řízení byl zcela úspěšný žalovaný, náležela by mu náhrada nákladů řízení. Podle obsahu spisu však žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, soud proto žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu.