38 C 75/2023-47 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení shora uvedené částky spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovaným po posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr uzavřela dne 7. 6. 2019 smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu poskytla částku 50 000 Kč. Žalovaný úvěr nehradil, úvěr byl zesplatněn, na základě žaloby byly žalobkyni v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp.zn. 48 C 70/2020 přiznány rozsudkem ze dne 30. 9. 2020 částky za smluvní pokuty dle smlouvy, mj. i pokuta ve výši 0,1% denně z jistiny 61 961,91 Kč od data prodlení do 20. 4. 2020. Nyní se žalobkyně domáhá smluvní pokuty ve výši 0,1% denně z částky 61 961,91 Kč od 21. 4. 2021 do 17. 1. 2023 limitované ve smyslu § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb. na částku 10 990,40 Kč. 2. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů. 3. Soud má za zjištěné, že na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené dne 17. 5. 2018 mezi žalobkyní a žalovaným byla žalovanému poskytnuta částka 50 000 Kč, kterou se zavázal splatit žalobkyni v šedesáti měsíčních splátkách po 2 733 Kč, s úrokem ve výši 83,86% ročně, RPSN činila dle žalobkyně 83,86%. Žalobkyně příjmy žalovaného za měsíce únor a březen 2018 zjistila z výplatních pásek, existenci a trvání pracovního poměru žalovaného z dodatku k pracovní smlouvě. Výdaje žalovaného zjistila žalobkyně pouze z prohlášení žalovaného. 4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“) se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] – [anonymizováno] [právnická osoba] [anonymizováno] v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem. 7. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 8. Soud hodnotil, zda žalobkyně před poskytnutím úvěru zjišťovala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 podle předcházejícího zákona o spotřebitelském úvěru, ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Věřitelé mají dále povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku v oblasti poskytování spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. 9. V projednávané věci bylo tvrzeno, ale nebylo dostatečně doloženo, jakým způsobem žalobkyně aktivně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného, příjmy zjistila, konkrétní měsíční výdaje nezjistila vůbec, ke zjištění stavu a výši dalších úvěrů žalovaného se žalobkyně spolehla pouze na prohlášení žalovaného. K předložené zákaznické kartě, která zaznamenává pouhé prohlášení žadatele, soud poukazuje na odůvodnění shora uvedeného rozsudku ESD z 18. 12. 2014. Žalobkyně tedy podle soudu po formální stránce nezjišťovala úvěruschopnost žalovaného dostatečně, nezajistila si ani všechny základní podklady pro její posouzení. Žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného dostatečně ani obsahově, jednoduše proto, že k tomu neměla dostatek podkladů, i tímto aspektem posuzování úvěruschopnosti se musí soud zabývat z úřední povinnosti, nikoli pouze k námitce dlužníka (viz rozsudek ESD ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] – [anonymizováno] [právnická osoba] [anonymizováno]). Soud proto s ohledem na vše shora uvedené dospěl k závěru, že žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěruschopnosti dlužníka (žalovaného) s odbornou péčí a v souladu s § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak smlouva jako celek neplatná. S ohledem na neplatnost smlouvy soud nemohl žalobkyni přiznat požadované smluvní pokuty. V původním řízení vedeném pod sp.zn. 51C 246/2019, ještě před vydáním stěžejního rozsudku ESD ze dne 5. 3. 2020, se zdejší soud všemi aspekty zjišťování úvěruschopnosti ze strany žalobkyně nezabýval. Žalobu nyní soud shledal zcela nedůvodnou a nezbylo mu, než ji zamítnout. 10. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“), žalovaný byl úspěšnější stranou řízení, náklady mu však nevznikly, proto soud nepřiznal náhradu nákladů žádnému z účastníků.