48 C 260/2023-15 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobkyně se původně v elektronickém rozkazním řízení po žalovaném domáhala zaplacení částky 15 868 Kč spolu s příslušenstvím. Žalobkyně tvrdila uzavření smlouvy o úvěru [číslo] dne [datum] s žalovaným distančním způsobem na [webová adresa], na jejímž základě se měla žalobkyně zavázat poskytnout žalovanému peněžní prostředky a žalovaný se měl zavázat vrátit finanční prostředky spolu s dohodnutým příslušenstvím. Žalovaný však k datu splatnosti neměl poskytnuté peněžní prostředky spolu s dohodnutými„ volitelnými službami“ žalobkyni vrátit a žalobkyni nadále dluží na jistině 11 000 Kč, na poplatku za poskytnutí úvěru 3 270 Kč, na poplatku za službu„ Klidné spaní“ 220 Kč,„ Presto“ 330 Kč,„ Informační SMS servis“ 58 Kč, žalobkyně se dále po žalovaném domáhá smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z jistiny od 6. 7. 2022 do 4. 10. 2022. Žalovaný se k podanému návrhu na vydání elektronickému platebnímu rozkazu (dále jen„ žaloba“) nevyjádřil. 2. Ve věci bylo nařízeno jednání dne [datum]. Zástupce žalobkyně se z účasti na jednání řádně a včas omluvil, o odročení jednání bez dalšího nežádal. Žalovaný se jednání nezúčastnil, ani se řádně a včas neomluvil, nepožádal o odročení jednání z důležitého důvodu. Žalovanému byla žaloba spolu s předvoláním k jednání doručena dne 28. 8. 2023. U obou účastníků byla zachována lhůta pro přípravu na jednání, soud proto postupoval podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků. Vyšel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů. 3. Na základě provedeného dokazování (smlouva, VOP, sazebník, elektronické dokumenty přiložené k žalobě) dospěl k závěru, že v řízení bylo prokázáno zaslání peněžních prostředků ve výši 11 000 Kč žalovanému. V řízení však nebyla prokázána existence smluvního závazkového vztahu mezi žalobkyní a žalovaným na základě tvrzené smlouvy o spotřebitelském úvěru s ohledem elektronický způsob uzavření uvedené smlouvy, přičemž zvolený způsob uzavření smlouvy nijak negarantuje a neautentizuje identitu žalovaného, a není bez dalšího jednoznačným důkazem o tom, že žalovaný příp. řádně uzavřel smlouvu o spotřebitelském úvěru ve znění, která byla soudu doložena k důkazu. Nárok však bylo možné částečně posoudit jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen “o.z.”) v rozsahu částky poskytnuté částky 11 000 Kč, včetně odpovídajícího úroku z prodlení podle § 1970 o.z., nařízení vlády č. 351/2013 Sb., když v řízení bylo prokázáno zaslání peněžních prostředků ve výši 11 000 Kč žalovanému a nevydání takto poskytnutých peněžních prostředků na základě výzvy žalobkyně v plné výši, žalobkyni tudíž náleží i úrok z prodlení od 6. 7. 2022 (§ 1970 o.z.). Ve zbývající části byla žaloba zamítnuta jako nedůvodná, neboť nebyla prokázána existence dohody o zaplacení poplatku za poskytnutí úvěru, poplatku za službu“ Presto”,„ Klidné spaní“, poplatku za informační servis, stejně tak nebyla prokázána existence dohody o smluvní pokutě. 4. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 870,17 Kč, přičemž tato částka představuje 38,64 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 69,32 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 30,68 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 15 868 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Soud při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení přihlédl k nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/07 ze dne 24. července 2007, o drobných nárocích, které se týká pohledávek z občanskoprávních a obchodních závazků nepřevyšující částku 2.000 euro, a zároveň vzal na zřetel nález Ústavního soudu ze dne 29. března 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/2011, o nutnosti dodržení principu proporcionality mezi výší vymáhané částky a náhradou nákladů řízení.