48 C 49/2024-15 — Okresní soud v České Lípě

Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 10 280 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, (věřitel), uzavřela dne , datum, se žalovaným (dlužníkem) Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , podle které mu poskytla zápůjčku ve výši 7 000 Kč. Ve smlouvě bylo dále dohodnuto, že žalovaný zaplatí žalobkyni za poskytnutí zápůjčky ještě poplatek ve výši 5 780 Kč, sestávající z poplatku za administrativní činnost ve výši 1 400 Kč, úroku ve výši 1 400 Kč, poplatku za pojištění 180 Kč a částku 2 800 Kč za hotovostní inkaso splátek. Žalovaný se zavázal uhradit celkem 12 780 Kč. Žalovaný uhradil blíže neurčený počet splátek, kdy nehradil řádně a včas a celkem uhradil 2 500 Kč. Zápůjčka se stala splatná , datum, . Původní věřitel smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, postoupil pohledávku na žalobce, což žalovanému oznámil.Ve věci bylo dne , datum, nařízeno jednání. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil. Soud proto ve věci postupoval podle § 101 odst. 3 o. s. ř. a věc rozhodl v nepřítomnosti žalovaného.Soud provedl dokazování smlouvou o zápůjčce č. , hodnota, , kartou zákazníka z 26.9.2018, smlouvou o postoupení pohledávky, předžalobní výzvou a poštovními podacími archy.Soud považuje na základě předložených důkazů za prokázané, že žalovaný dne , datum, vlastní rukou podepsal smlouvu o , Anonymizováno, č. , hodnota, , na základě které se věřitel zavázal poskytnout mu zápůjčku ve výši 7 000 Kč, a to na 60 kalendářních týdnů za úrok 1 400 Kč. Dále byl v úvěrové smlouvě sjednán poplatek za hotovostní inkaso splátek 2 800 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 1 400 Kč a poplatek za pojištění 180 Kč. Celková týdenní splátka dluhu tedy činila 213 Kč. Celkově (včetně příslušenství a poplatků) měl žalovaný zaplatit částku ve výši 12 780 Kč. Aktivní legitimace žalobkyně je pak prokázána smlouvou o postoupení pohledávky, včetně příloh. V době před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru věřitelka zjistila o poměrech žadatele o úvěr, že žadatel je zaměstnán s příjmem 11 086 Kč měsíčně (z toho 3 000 Kč z brigád), výdaji na bydlení 3 000 Kč, osobními výdaji 4 500 Kč a dalšími výdaji 1 000 Kč, a to tak, že s žadatelem sepsal žádost o půjčku obchodní zástupce věřitelky, který příjmy a výdaje ověřil.Podle ustanovení § 1 věta druhá zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem.Soud posoudil nárok žalobkyně dle § 2395 a násl. (úvěr), § 1879 a násl. (postoupení pohledávky), § 1970 (zákonný úrok z prodlení) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výše zákonného úroku z prodlení).Podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele (§ 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadlužeností domácností (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz Wachtlová, L., Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99).Podle ustanovení § 2991 a násl. občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.V tomto konkrétním případě, z tvrzení žalobkyně a předložených listin nikterak nevyplývá, že by se věřitel před podpisem smlouvy o úvěru zabýval otázkou schopnosti žalovaného v budoucnu dostát svým závazkům ze smlouvy o úvěru jinak než formálně. Žadatel byl již v době zpracování žádosti o úvěr osobou s několika exekučně vymáhanými závazky, bez vlastního bydlení. Již v té době nebyl schopen vyjít se svým pravidelným měsíčním příjmem, nepřiměřeně nízkým, natož splácet další splátky. Smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným je tedy neplatná podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, když k této skutečnosti je soud povinen přihlížet ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku i bez návrhu, neboť takovéto jednání žalobce (poskytnutí úvěru osobě, která jej zcela zjevně není schopna splácet z důvodu sociálního postavení) odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. S ohledem na tuto skutečnost soud žalobu v rozsahu, ve kterém se žalobce domáhal zaplacení částky přesahující předanou jistinu 7 000 Kč, po zohlednění splátek ve výši 2 500 Kč, a zákonného úroku z prodlení ze zbylé jistiny od zesplatnění úvěru do zaplacení zamítnul, a přiznal žalobci částku uvedenou ve výroku I. z titulu bezdůvodného obohacení.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že nepřiznal žádné straně nárok na náhradu nákladů řízení, když úspěch žalovaného převýšil úspěch žalobkyně, náklady mu ale nevznikly.