59 C 37/2025-41 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení shora uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení, neboť částku 20 000 Kč poskytla žalované bez právního důvodu, přičemž žalovaná uhradila žalobkyni částku 6 500 Kč. Tomu předcházelo původní tvrzení žalobkyně o uzavření smlouvy o zápůjčce, které ovšem částečným zpětvzetím žaloby ze dne 15. 9. 2025 opustila.2. Žalovaná, ač řádně obeslána, se k jednání nedostavila a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v její nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů. Ačkoli se žalovaná z jednání omluvila, odročení jednání nežádala, naopak žádala, aby bylo rozhodnuto v její nepřítomnosti.3. Věcně se žalovaná vyjádřila tak, že uváděla již v podaném odporu proti předcházejícímu elektronickému platebnímu rozkazu, že celý dluh splatila. Na výzvu soudu k vyjádření rozhodných skutečností a označení důkazů k prokázání svých tvrzení zaslala, byť po uplynutí řádné lhůty, podání, ve kterém vyjádřila domněnku, že dluh musela celý splatit, byť neposkytla žádné konkrétní tvrzení ohledně toho kolik, kdy a na jakou část pohledávky nebo příslušenství hradila. Vyjádřila se zároveň v tom smyslu, že půjčka jí byla poskytnuta, ona ji za měsíc splatila a půjčila si znovu.4. Přílohou pak žalovaná zaslala vzájemnou komunikaci s věřitelem zejména ohledně splátek, přičemž v jedné ze zpráv figuruje tvrzení, že je evidována na uvedený dluh jediná úhrada, a to 6 500 Kč (čl. 20 spisu). Závěrem svého vyjádření na č. l. 34 žalovaná uvedla, že nesouhlasí ani s částkou dluhu 13 500 Kč a připustila, že na celý dluh uhradila částku 6 500 Kč, kterou však považovala za nikoli jedinou splátku na uvedený dluh.5. Obtížně čitelný výtisk z elektronického bankovnictví na č. l. 23 obsahuje odeslané a přijaté platby a celkovou bilanci žalované vůči žalobkyni. Z výtisku plyne, že žalovaná zaplatila dne 27. 6. 2024 částku 6 500 Kč a přijala dne 11. 5. 2024 částku 20 000 Kč. V předešlém období pak došlo k mnoha dalším transakcím, namátkou přijetí platby v částce přesahující 26 659 Kč dne 10. 5. 2024 a dalším. Uvedený výtisk je pro posouzení věci zásadní.6. Ze smlouvy o zápůjčce č. l. 36 soud nečerpal žádné závěry pro posouzení věci, neboť žalobce v průběhu soudního řízení nadále netvrdil, že mezi ním a žalovanou byla uzavřena smlouva o zápůjčce a i z hlediska právního hodnocení, odůvodněného níže, soud vzájemný vztah stran sporu jako závazkový právní vztah na základě smlouvy o zápůjčce neposoudil.7. Z výpisů z běžného účtu (č.l. 37) bylo zjištěno, že na účet žalované (ověřeno autorizační platbou ve výši 1 Kč) č. , č. účtu, byla dne 11. 5. 2024 odeslána částka 20 000 Kč. Tato platba pak zcela odpovídá výtisku z elektronického bankovnictví již zmíněnému výše.8. Z předžalobní výzvy (č.l. 38) bylo zjištěno, že žalovaná byla vyzvána k úhradě dluhu a podací arch (č. l. 39) prokazuje odeslání této upomínky žalované.9. S ohledem na změnu tvrzení žalobce ohledně právního titulu žaloby soud neprováděl další důkazy přiložené k návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, neboť tyto důkazy prokazovaly tvrzení žalobce o závazkovém právním vztahu smlouvy o zápůjčce. Toto tvrzení žalobce opustil a tvrdil toliko bezdůvodné obohacení, čímž zároveň i opustil navržení těchto původních důkazů k provedení, neboť břemeno tvrzení předchází břemenu důkaznímu, které z něho vyplývá.10. Skutkový závěr z výše uvedených důkazů je následující. Mezi žalobkyní a žalovanou došlo k vícero finančním transakcím. Platba, která je předmětem sporu, je ovšem platba žalobkyně vůči žalované ze dne 11. 5. 2024, v částce 20 000 Kč, nikoli ostatní transakce. Po této platbě žalovaná dle tvrzení žalobce, svého tvrzení, emailové komunikace i výpisu plateb z účtu žalované zaslala toliko částku 6 500 Kč. Tvrdí-li žalovaná, že dluh z 11. 5. 2024 již uhradila odkazem na výpis z účtu na č. l. 23, neunáší tím břemeno tvrzení, neboť na jejím účtu figuruje jediná platba v částce 6 500 Kč na účet žalobkyně učiněná dne 27. 6. 2024. Veškeré ostatní transakce jsou saldem plateb, které nejsou předmětem sporu. Nelze totiž tvrdit, že žalovaná uhradila svůj dluh dříve, než tento dluh vznikl. Veškeré předcházející transakce nejsou relevantní pro posouzení výše dluhu založeného platbou žalobkyně ze dne 11. 5. 2024. Skutkový závěr tedy je, že žalobkyně zaslala žalované částku 20 000 Kč a žalovaná zaslala žalobkyni částku 6 500 Kč, saldo činí 13 500 Kč. Ostatními transakcemi zjevně nemohlo dojít ke splnění tohoto dluhu, neboť veškeré tyto platby (přijaté i odeslané), časově předchází poukazu částky 20 000 Kč, který je předmětem sporu. Žalobkyně ani žalovaná ostatně nepopíraly, naopak obě shodně tvrdily, že mezi nimi došlo k vícero finančním transakcím, které však nejsou předmětem žaloby.11. S ohledem na možnost odlišného právního hodnocení věci oproti hodnocení stran, soud k eventuálnímu posouzení věci podle původního právního názoru žalobce jako závazkového právního vztahu smlouvy o zápůjčce uvádí následující. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.12. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.13. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 – OPR-Finance s.r.o. v. GK v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.14. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.15. Dále soud hodnotil, zda žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena s účinností od 1. 1. 2011 § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejmé