48 C 255/2025-15 — Okresní soud v České Lípě

Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 70 495,14 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně tvrdila uzavření smlouvy o úvěru č. , hodnota, dne , datum, se žalovanou distančním způsobem na , Anonymizováno, , na jejímž základě se měla žalobkyně zavázat poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 59 600 Kč a žalovaná se měla zavázat vrátit finanční prostředky spolu s dohodnutým příslušenstvím. Žalovaná však k datu splatnosti neměla poskytnuté peněžní prostředky spolu s dohodnutými volitelnými službami žalobkyni vrátit a žalobkyni nadále dluží na jistině 27 982,60 Kč, na poplatku za poskytnutí úvěru 539,36 Kč, úroku 31 020,21 Kč a na poplatku za službu „, Anonymizováno, “ 4 115,45 Kč a za službu „, Anonymizováno, “ 3,66 Kč. Žalovaná se k podanému návrhu nevyjádřila.Žalovaná, ač řádně obeslána, se k jednání nedostavila a soud tedy jednal a rozhodoval v nepřítomnosti žalované (§ 101 odst. 3 o.s.ř.).Vzhledem k tomu, že smlouva účastníků byla uzavřena za účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.), aplikoval soud na posouzení dané věci právě ustanovení toho zákoníku a dále pak ustanovení zákona č.257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru.Podle § 2395 o.z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 odst.1 úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.Na základě provedeného dokazování (smlouva, VOP, sazebník, elektronické dokumenty přiložené k žalobě) dospěl k závěru, že v řízení bylo prokázáno poskytnutí peněžních prostředků žalované a existence smluvního závazkového vztahu mezi žalobkyní a žalovanou na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru.Vzhledem k tomu, že se žalobkyni předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, rozhodl soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.Vzhledem k tomu, že žalovaná nezaplatila žalovanou částku do rozhodnutí soudu, octla se s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 18 755,70 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 820 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 70 495,14 Kč sestávající z částky 3 940 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 13 170 Kč ve výši 2 765,70 Kč.