4 C 372/2022-52 — Okresní soud v Chrudimi

1. Podanou žalobou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení žalované částky. V žalobě uvedl, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo] žalovaný smlouvu podepsal dne 4.11.2017. Žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 52.000 - Kč. Žalovaný svoje závazky ze smlouvy neplnil řádně, úvěr byl zesplatněn, následně žalobce uplatnil svou pohledávku u soudu, Okresním soudem v Náchodě, konkrétně platebním rozkazem ze dne 10.1.2020, č.j. 55 C 41/2019-47 byl žalobci žalovaný nárok přiznán. Touto žalobou se žalobce domáhá doplacení smluvní pokuty dle bodu 6.5 smlouvy – smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z tzv. nové jistiny úvěru ve výši 53.215,51 Kč, jde o období od 12.11.2019 do 21.7.2022, tedy období, které již není zahrnuto ve výše uvedeném rozhodnutí. Výše smluvní pokuty odpovídá limitům v bodu 6.10 smlouvy a v § 122 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Zjištěné skutečnosti 3. Mezi účastníky, žalobcem jako poskytovatelem úvěru, žalovaným jako dlužníkem, byla uzavřena smlouva o úvěru, žalobce na jejím základě poskytl žalovanému částku 52.000 - Kč. Celková částka, kterou měl žalovaný podle smlouvy zaplatit, činila 155.022 - Kč. Celková výše měsíční splátky činila 3.691 - Kč, počet splátek 42, splatné do 22. dne v měsíci. Zápůjční úroková sazba činila 115,73 % ročně. Návrh na uzavření smlouvy žalovaný podepsal dne 4.11.2017. 4. Před uzavřením smlouvy o úvěru žalobce provedl hodnocení klienta. V rámci tohoto hodnocení žalobce vycházel z toho, že žalovaný má příjmy ve výši 15.000 - Kč ze zaměstnání, k dispozici měl doklady, které tuto skutečnost dokládají. Jiné příjmy žalovaný neměl. Při hodnocení výdajů vycházel žalobce z toho, že žalovaný má následující výdaje: životní minimum ve výši 3.410 - Kč, splátky u jiných věřitelů ve výši 3.400 - Kč, již existující splátky úvěru u žalobce ve výši 984 - Kč, výdaje na bydlení 1.400 - Kč. Dále žalobce počítal s rezervou ve výši 1.000 - Kč na měsíc. Jako forma bydlení je uvedeno bydlení vlastní. Žalobce takto dovozoval, že žalovaný disponuje volnými zdroji ve výši 4.806 - Kč měsíčně. 5. Ze spisu Okresního soudu v Náchodě bylo zjištěno, že platebním rozkazem tohoto soudu ze dne 10.1.2020, č.j. 55 C 41/2019-47 bylo žalovanému uloženo zaplatit částku 68.618,76 Kč + příslušenství (úrok 79,4 % ročně a úrok z prodlení 9,75 % ročně). Platební rozkaz nabyl právní moci dne 15.2.2020. 6. Žalovaný před podáním žaloby vyzval žalovaného k zaplacení žalované částky. 7. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci. Právní posouzení 8. V daném případě byla mezi účastníky uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru podle § 2395 a násl. občanského zákoníku a § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (aplikován zákon účinný v době uzavření smlouvy). Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 potom poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. Soud proto v prvé řadě zkoumal, zda žalobce jakožto věřitel skutečně dostál požadavkům zákona a prověřil úvěruschopnost žalovaného. Na základě zjištěných skutečností pak soud dospěl k závěru, že žalovaný tuto úvěruschopnost prověřil zcela nedostatečně. Sankcí za porušení takového ustanovení zákona je pak neplatnost uzavřené smlouvy. 10. Konkrétně v daném případě žalobce vycházel z měsíčního čistého příjmu žalovaného ve výši 15.000 - Kč. Jiné příjmy žalovaný neměl. Výdaje pak nejsou ověřeny dostatečně – žalobce fakticky pracuje s následujícími výdaji, a to životním minimem na žalovaného ve výši 3.410 - Kč, výdaji na bydlení ve výši 1.400 - Kč, dále započítává do výdajů již existující splátky dluhů ve výši 4.384 - Kč. Životní minimu – částka 3.410 - Kč v době uzavření smlouvy – v žádném případě nepředstavuje náklady dospělého člověka, je to iluzorní částka. Náklady na bydlení jsou rovněž v nerealistické výši, na tom nic nemění deklarovaná skutečnost, že má jít o bydlení ve vlastním bytě či domě. Žalobce dále nepočítá s dalšími pravidelnými výdaji, které musí mít každý člověk – výdaje na oblečení, hygienu, dopravu, na záliby apod. Tyto částky přitom nejsou zahrnuty v životním minimu Skutečné měsíční náklady žalovaného jsou nepochybně výrazně vyšší, je otázkou, zda jsou vůbec uhraditelné z příjmu žalovaného – to zvláště v situaci, kdy po započtení splátky dluhu z uzavírané smlouvy o úvěru činí celkové dluhové zatížení žalovaného 8.075 - Kč měsíčně, tedy více jak 50 % jeho příjmů. Úvěr za těchto okolností vůbec neměl být poskytnut. Žalobce tak porušil příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru - § 86 odst. 1. Nelze přitom akceptovat obranu žalobce spočívající v argumentu, že je třeba vycházet především z toho, co žadatel o úvěr uvede sám v žádosti. Žalobce jako profesionál v oblasti poskytování úvěrů se rozhodně nemůže spoléhat pouze na to, co žadatel o úvěr uvede v žádosti, musí takové informace kriticky zhodnotit, a pokud jde o údaje evidentně nereálné, jako tomu je v posuzovaném případě, pak z těchto údajů nevycházet. Zjištění výdajů žadatele nemusí být nikterak náročné, většinou si stačí vyžádat např. tři měsíční výpisy z účtu zpětně. A konečně má-li poskytovatel úvěru pochybnosti o správnosti a pravdivosti údajů poskytovaných žadatelem o úvěr, vždy má možnost úvěr raději neposkytnout. 11. Sankcí za porušení povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost dlužníka je podle § 87 odst. 1 cit. zákona neplatnost smlouvy. Soud má za to, že se jedná o neplatnost absolutní. Nový občanský zákoník, tj. zákon č. 89/2012 Sb., účinný od 1.1.2014 pak prohlašuje za neplatné to právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje (§ 580 odst. 1). O tento případ jde v souzené věci. Smyslem a účelem ust. § 87 odst. 1 citovaného zákona je postihnout neplatností takovou smlouvu, kterou věřitel uzavřel s dlužníkem, aniž by dostatečně prověřil schopnost dlužníka úvěr splatit. Zákon tak reagoval na poznatky z praxe, kdy řada, zejména nebankovních poskytovatelů úvěrů, poskytovala úvěry i osobám, u nichž bylo zřejmé již v době poskytnutí úvěru, že nejsou schopny úvěr splatit. Takovéto neodpovědné jednání potom vedlo ke vzniku široké skupiny osob, která se ocitla v dluhové pasti. Přestože ověření úvěruschopnosti dlužníka lze ze strany věřitele považovat za samozřejmé a zcela logické jednání a přestože povinnost věřitele takto jednat lze dovodit z obecných principů soukromého práva, zákon výslovně tuto povinnost zakotvil a výslovně také zakotvil důsledky nesplnění takové povinnosti, tj. neplatnost smlouvy. Účel a smysl zákona je tak jasný. Soud proto kvůli nedostatečnému ověření úvěruschopnosti žalovaného považuje smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou. S ohledem na ust. § 588 občanského zákoníku pak soud k neplatnosti smlouvy přihlíží i bez návrhu, neboť nedostatečné a pouze formální posouzení úvěruschopnosti žalovaného odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Nejde totiž pouze o zájem žalovaného jako dlužníka (a samotného žalobce jako věřitele), ale též o zájem veřejný. V České republice existuje nadměrný počet osob, které jsou v dluhové pasti, mají nespočet exekucí, případně jsou v insolvenci. Počet těchto osob je takový, že sociální a ekonomické důsledky spojené s předlužením mají negativní dopad na celou společnost (sociální vyloučení, přesun ekonomické aktivity takových osob do šedé zońy, voličské preference takových vykořeněných osob a s tím spojené politické důsledky, zvýšená kriminalita apod.). Jednou z příčin toh