4 C 174/2023-56 — Okresní soud v Chrudimi

1. Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení žalovaných částek. Původně byly podány dvě samostatné žaloby, soud řízení o obou spojil ke společnému projednání. Žalobce svůj nárok opřel o smlouvu o úvěru ze dne 7.4.2020 (smlouva o úvěru , Anonymizováno, , Anonymizováno, ), na jejímž základě poskytl žalovanému částku ve výši 65.000,-- Kč, žalovaný měl úvěr splatit v měsíčních splátkách po 1.865,50 Kč (včetně pojištění potom 2.050,50 Kč), celkem 48 splátek, úrok 16,7 % ročně. Dále svůj nárok žalobce opřel o smlouvu o úvěru ze dne 1.2.2021 (smlouva o úvěru , Anonymizováno, , Anonymizováno, ), na jejímž základě poskytl žalovanému částku ve výši 80.000,-- Kč, žalovaný měl úvěru splatit v měsíčních splátkách po 1.512,49 Kč, celkem splátek 84, úrok 14,3 % ročně. Žalovaný úvěry řádně nesplácel, žalobce proto úvěry zesplatnil, a to k 18.7.2022. Požaduje pak po žalovaném zaplacení jistiny, úroku z prodlení, úroků, přičemž úrok z prodlení je požadován i z úroků.2. K otázce ověření úvěruschopnosti žalobce uvedl, že na ni klade velký důraz. Kromě obecných tvrzení pak žalobce ke smlouvě ze dne 7.4.2020 uvedl, že vycházel z ověřeného příjmu žalovaného 24.709,-- Kč měsíčně (ověření bylo provedeno z účtu žalovaného, který žalobce vedl), dále vycházel z toho, že žalovaný je svobodný, bydlí u rodičů, jeho dosavadní interní splátky činí 3.043,31 Kč. Ke smlouvě ze dne 1.2.2021 uvedl, že vycházel z ověřeného příjmu žalovaného 25.904,-- Kč měsíčně, z toho, že žalovaný je svobodný, bydlí u rodičů, jeho dosavadní interní splátky činí 5.956,85 Kč.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, během řízení zůstal pasivní.Zjištěné skutečnosti4. Žalovaný uzavřel s žalobcem postupně dvě smlouvy o úvěru s parametry uvedenými pod bodem 1 odůvodnění.5. Žalobce pro nesplácení oba úvěry zesplatnil k datu 18.7.2022.6. Z výpisu z účtu žalovaného vedeného u žalobce za období od 22.11.2019 do 21.4.2020 soud zjistil, že žalovaný vykazoval po tuto dobu záporný zůstatek. Příjem žalovaného se pohyboval v rozmezí cca 22 tis Kč až 29 tis Kč měsíčně. Z výpisů je patrný i přehled jednotlivých výdajů žalovaného.7. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.Právní posouzení8.. Žalobce se domáhá zaplacení žalované částky z titulu smluv o úvěru uzavřených podle § 2395 a násl. občanského zákoníku a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud má za to, že žalobce nedostatečně ověřil úvěruschopnost žalovaného. Tato povinnost vyplývá z ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, v odst. 2 je pak uvedeno, jakým způsobem má při takovém posouzení poskytovatel úvěru postupovat. Sankcí za porušení této povinnosti je potom podle § 87 odst. 1 cit. zákona absolutní neplatnost smlouvy. V projednávané věci poskytovatel úvěru vycházel z příjmů žalovaného ve výši 24.709,-- Kč, resp. 25.904,-- Kč, tento příjem byl doložen. Jiný příjem doložen nebyl.9. Při posouzení výdajů žalovaného postupoval žalobce zcela nedostatečně. Do výdajů sice správně zahrnul stávající dluhy žalovaného, tj. interní a externí splátky, v případě prvé uzavřené smlouvy 3.043,31 Kč, v případě druhé smlouvy 5.956,85 Kč, nicméně při posuzování dalších výdajů již správně nepostupoval. Především žalobce nemůže za výdaj na životní náklady považovat životní minimum, neboť to je úředně stanovenou částkou, která v žádném případě neodpovídá skutečným výdajům dospělé osoby na živobytí. S trochou nadsázky by šlo říci, že nikdo nežije za životní minimum, neboť životní minimum normálního člověka neuživí. To samé platí o normativních nákladech na bydlení.. Stejně tak je naprosto nerealistické nezohlednit další výdaje – každý dospělý člověk má jistě i jiné výdaje než jen na jídlo, bydlení a splátky straších dluhů. Ke všemu je třeba zohlednit to, že žalovaný jen na splátkách dluhů včetně aktuálního posledního úvěru u žalobce měl měsíčně platit téměř 6.000,,-- Kč, což je cca čtvrtina jeho celkových příjmů. Za dané situace neměl žalobce poskytovat žalovanému úvěr ve výši dohromady 145.000,-- Kč se splatností 7 let (v případě druhé smlouvy o úvěru).10. K argumentaci žalobce, že není třeba zjišťovat konkrétní výdaje konkrétního dlužníka, přičemž odkazuje na komentářovou literaturu, lze uvést, že tento názor je v rozporu s jasným zněním zákona. Ust. § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Přímo zákon tedy ukládá poskytovateli úvěru porovnávat příjmy a výdaje spotřebitele. Pokud je má poskytovatel porovnat, musí je nejprve zjistit. A rozumí se samo sebou, že jde o příjmy a výdaje konkrétního spotřebitele (dlužníka), s nímž poskytovatel uzavírá smlouvu o úvěru. Pokud komentářová literatura říká, že to potřeba není a že stačí vyjít z jakýchsi modelů či tabulek, pak je zcela mimo zákon. Takovou komentářovou literaturu nelze brát vážně. Vůbec přitom není pravda, že zjišťování výdajů spotřebitele představuje nějak výjimečně obtížný úkol. Nikdo nechce po poskytovatelích úvěrů, aby zkoumali jednotlivé účtenky. Ono si totiž stačí vzít několik měsíčních výpisů z účtu spotřebitele před poskytnutím úvěru a na základě tohoto výpisu se přehled výdajů zjistí velmi snadno. Navíc v daném případě sám žalobce pro žalovaného vedl účet, měl tedy dokonalý přehled o jeho příjmech a výdajích. Kdyby to žalobce s ověřením úvěruschopnosti myslel vážně, pak by zjistil, že žalovaný je neustále v mínusu a že jeho výdaje ve skutečnosti přesahují příjmy. Pak by musel dospět k jedinému logickému závěru, a sice žalovanému úvěr neposkytnout (a už vůbec ne ve výši nejprve 65.000,-- Kč a za pár měsíců ve výši 80.000,-- Kč). A pokud žalobce jde do podnikatelského rizika, a přesto žalovanému půjčil, zřejmě s představou, že žalovaný to nějak splatí, pak prosím, je to jeho volba, ale poté, co žalovaný schopen splácet není, což už na začátku při poskytnutí úvěru bylo očekávatelné, by žalobce pohledávku neměl vymáhat. Lze se totiž ptát, proč by stát měl poskytovat soudní ochranu nadmíru riskantnímu počínání žalobce..11. Z výše uvedených důvodů soud považuje uzavřené smlouvy o úvěru za absolutně neplatné podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Vztah mezi účastníky je tak třeba vypořádat podle zásad o bezdůvodném obohacení, tj. podle § 2993 a násl. občanského zákoníku. Jde o plnění na neplatný závazek. Žalobce tak má nárok na vrácení toho, co plnil, jiné nároky nemá. Žalobce tak má nárok na nesplacenou jistinu – u smlouvy o úvěru ze dne 7.4.2020 jde o částku 40.912,87 Kč, u smlouvy o úvěru ze dne 1.2.2021 jde o částku 72.745,83 Kč. Z těchto částek náleží žalobci též zákonný úrok z prodlení. V tomto rozsahu bylo žalobě vyhověno, ve zbytku byla žaloba zamítnuta.12. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř., větší úspěch ve věci měl žalobce, má proto právo na náhradu nákladů řízení v poměrné výši. Nutno v tomto směru dodat, že žalobce zcela nesmyslně u Okresního soudu v Chrudimi uplatnil sedm nároků vůči žalovanému z titulu 7 úvěrových smluv uzavřených v rozmezí od dubna 2020 do července 2021 sedmi samostatnými žalobami (místo toho, aby podal jednu žalobu a v ní uplatnil sedm nároků). Jde o účelové jednání neslučující se s advokátní etikou, evidentní snaha navýšit náklady řízení. Soud bude přiznávat odměnu vždy jen jednou – za jednu přípravu a převzetí zastoupení, jedna předžalobní výzva, jedno podání žaloby. Tarifní hodnota bude určena ze součtu obou nároků bez příslušenství. Žalobce byl úspěšný z ,96,7 % (vychází se z předmětu řízení bez příslušenství, tj. celkově z částky 117.583,70 Kč), má proto právo na náhradu nákladů řízení ve výši rozdílu mezi mírou svého procentuálního úspěchu a neúspěchu, tj. z 93,4 %. Náklady řízení představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 5.368,-- Kč, odměna advokáta za tři úkony právní služby – příprava a převzetí věci, předžalobní výzva – poloviční odměna podle § 11 odst. 2 písm. h) tarifu, podání žaloby (soud doplnění žaloby k otázce úvěruschopnosti považuje za její součást, nehodnotí ho tedy jako samostatný úkon právní služby), za jeden úkon náleží podle § 8 odst. 1, § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. 5.820 ,-- Kč, odměna celkem tedy činí 14.550,-- Kč, 3 x 300,-- Kč režijní paušál, navýšení o 21 % DPH v částce 3.244,50 Kč, celkem náklady řízení činí 24.062,50 Kč. Žalobce má právo na náhradu nákladů řízení z 93,4 %, tj. na částku 22.474,,-- Kč. Podle § 149 odst. 1 o.s.ř. bylo žalovanému uloženo náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám zástupce žalobce.13. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl v řízení zcela pasivní, soud nijak nezkoumal otázku případného rozložení do splátek podle § 87 odst. 1 věta třetí, odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.