4 C 81/2024-56 — Okresní soud v Chrudimi

1. Podanou žalobou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení žalované částky. V žalobě uvedl, že právní předchůdce žalobce, , právnická osoba, . (dále jen banka) uzavřel se žalovaným dne 21.12.2021 smlouvu o vydání kreditní karty , Anonymizováno, , Anonymizováno, č. , hodnota, . Na jejím základě vydala banka žalovanému kreditní kartu s úvěrovým limitem. Výše úvěrového limitu činila 50.000,-- Kč, úroková sazba při čerpání byla sjednána ve výši 23,99 % ročně. Žalovaný se zavázal čerpaný úvěr splácet v měsíčních minimálních splátkách ve výši 3,2 % z celkové dlužné částky minimálně 200,-- Kč. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, banka proto ke dni 28.8.2022 prohlásila všechny závazky žalovaného za splatné. Dlužná částka ke dni zesplatnění činila 47.428,35 Kč, z toho jistina 44.628,17 Kč, poplatky ve výši 1.881,-- Kč, smluvní úrok ve výši 919,18 Kč splatný dne 28.8.2022. Vedle těchto částek požaduje žalobce, na něhož byla pohledávka banky postoupena, úrok ve výši 23,99 % ročně do zaplacení a zákonné úroky z prodlení.2. K výzvě soudu, aby specifikoval, jaký způsobem byla ověřena úvěruschopnost žalovaného, žalobce sdělil, že banka úvěruschopnost ověřila dle zákona o spotřebitelském úvěru. Odkázal v tomto směru na protokol o ověření úvěruschopnosti klienta. Z něj vyplývá, že banka měla prověřit registry (bankovní registr klientských informací, nebankovní registr klientských informací, databázi SOLUS), dále insolvenční rejstřík, databázi neplatných dokladů apod. Veškerý popis provedených činností v rámci ověření úvěruschopnosti je velmi obecný. Jediný konkrétní údaj vztahující se k žalovanému je, že banka vycházela z jeho příjmu 28.000,-- Kč měsíčně, v tomto směru banka vycházela z údajů poskytnutých samotným žalovaným.3. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil, zůstal v řízení zcela pasivní.4. Zjištěné skutečnosti5. Mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru – s parametry uvedenými v odstavci 1 odůvodnění.6. Z potvrzení o příjmu žalovaného ze dne 3.10.2021 vyplynulo, že jeho čistý příjem za předchozí tři měsíce činil 21.300,-- Kč, 20.500,-- Kč a 21.437,-- Kč.Posouzení věci7. Žalobce se domáhá zaplacení žalované částky z titulu smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. občanského zákoníku a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud má za to, že žalobce, resp. jeho právní předchůdce nedostatečně ověřil úvěruschopnost žalovaného. Tato povinnost vyplývá z ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, v odst. 2 je pak uvedeno, jakým způsobem má při takovém posouzení poskytovatel úvěru postupovat. Sankcí za porušení této povinnosti je potom podle § 87 odst. 1 cit. zákona absolutní neplatnost smlouvy. V projednávané věci žalobce vycházel z příjmů žalovaného 28 tis Kč. Tato výše ovšem odporuje předloženému potvrzení zaměstnavatele žalovaného, z něhož vyplývá, že výše příjmů za poslední tři měsíce činila v průměru cca 21 tis Kč měsíčně. To je o jednu čtvrtinu nižší příjem, než s kterým uvažoval právní předchůdce žalobce. Jak se takové pochybení vůbec může stát, je záhada. Nicméně hlavním problémem poskytovatele úvěru je především absolutní rezignace na jakékoli zjištění výdajů žalovaného. Přitom zákon hovoří zcela jasně. Ověřit úvěruschopnost je třeba porovnáním příjmů a výdajů spotřebitele. Pokud se mají příjmy a výdaje spotřebitele porovnat, musí být nejprve zjištěny. A zjištěny pochopitelně musí být příjmy a výdaje konkrétního spotřebitele, s nímž poskytovatel úvěru uzavírá smlouvu. Čili žádné tabulky, indexy, modely a statistiky, ale příjmy a výdaje konkrétního člověka, s nímž poskytovatel úvěru uzavírá smlouvu o úvěru, jemuž tedy svěřuje finanční prostředky a od něhož očekává, že mu je dle smlouvy vrátí. Pokud toto poskytovatel úvěru neudělá, pak poruší zákon o spotřebitelském úvěru a sankcí za toto porušení je absolutní neplatnost smlouvy o úvěru. Přesně toto se přihodilo právnímu předchůdci žalobce. Příjmy vlastně neověřil, byť k tomu měl k dispozici relevantní doklad, a výdaje se ověřit ani nenamáhal. Přitom k tomu stačí poměrně málo, např. vyžádat si tři měsíční výpisu z účtu žadatele o úvěr předcházející uzavření smlouvy. Právní předchůdce žalobce nic z toho neudělal. Smlouva o úvěru je tedy neplatná.8. Smlouvu o úvěru ze dne 21.12.2021 tak soud považuje za absolutně neplatné právní jednání. Závazek ze smlouvy je proto třeba vypořádat podle zásad bezdůvodného obohacení podle § 2993 občanského zákoníku – vypořádání z neplatné smlouvy. Žalobce půjčil žalovanému částku 44.628,17 Kč – jistina úvěru Žalobce má nárok pouze na vrácení této částky + zákonný úrok z prodlení. V této části tedy bylo žalobě vyhověno, ohledně ostatních nároků byla žaloba zamítnuta.9. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř., žalobce měl úspěch z 96 %, má tedy právo na náhradu nákladů řízení ve výši rozdílu svého procentuálního úspěchu a neúspěchu, tj. z 92 %. Náklady řízení pak představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 1.861,-- Kč, 3 x odměna advokáta podle § 14b vyhl. 177/1996 Sb., tj. 3 x 500,-- Kč a 3 x 100,-- Kč režijní paušál (příprava a převzetí věci, předžalobní výzva, podání žaloby – pod tento úkon je zahrnuto i doplnění žaloby na výzvu soudu; tvrzení týkající se ověření úvěruschopnosti měla již být součástí žaloby; sdělení, že žalobce nesouhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání pak není žádný úkonem právní služby, nelze jej podřadit pod žádný z úkonů vyjmenovaných v příslušné vyhlášce), dále odměna za účast u jednání soudu podle § 8 odst. 1, § 7 bod 5 cti. vyhl. ve výši 2.980,-- Kč + 1 x 300,-- Kč režijní paušál, dále navýšení o 21 % DPH v částce 1.066,80 Kč, celkem tak náklady řízení činí 8.007,80 Kč. Žalobce má právo na náhradu nákladů řízení z 92 %, tj. na částku ve výši 7.367,10 Kč. Podle § 149 odst. 1 o.s.ř. bylo žalovanému uloženo náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám zástupce žalobce.10. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k pasivitě žalovaného soud nijak neřešil případné rozložení plnění do splátek ve smyslu § 87 odst. 1 věta třetí, odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.