4 C 206/2025-37 — Okresní soud v Chrudimi

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení žalované částky. V žalobě uvedl, že žalobce uzavřel se žalovaným dne 22.9.2021 smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, . Sjednaný úvěrový rámec činil 48.990,-- Kč, během trvání úvěrového vztahu načerpal žalovaný částku 100.941,-- Kč, uhradil částku 98.544,-- Kč. Žalovaný nehradil sjednané splátky, proto žalobce úvěr zesplatnil ke dni 24.2.2025. K výzvě soudu, jakým konkrétním způsobem byla ověřena úvěruschopnost žalovaného, žalobce sdělil, že žalovaný měl dle žádosti příjem 24.500,-- Kč měsíčně, tento příjem byl ověřen z výpisu z účtu žalovaného za období od 1.3.2021 do 31.8.2021, kde je tato platba zachycena. Zaměstnavatelem má být , Anonymizováno, , , adresa, . Pokud jde o výdaje, žalobce konstatoval, že většinu výdajů hradil žalovaný hotovostně a že za této situace nemá žalobce možnost, jak prověřit nakládání s těmito prostředky. Dále žalobce odkazoval na některá rozhodnutí soudů týkající se problematiky ověřování úvěruschopnosti, pustil se do rozboru evropského práva a dále upozornil na stanoviska právní doktríny v této věci. Vše se závěrem, že úvěruschopnost ověřil řádně.2. Soud hodlal věc rozhodnout bez nařízení jednání – s ohledem na úsporu nákladů řízení a na to, že v dané věci jde víceméně o právní posouzení, jakož i s ohledem na pasivitu žalovaného. Žalobce se vyjádřil tak, že s tímto postupem nesouhlasí. Soud proto jednání nařídil. Žalobce se z jednání omluvil. Tento přístup soud nechápe. Nezpochybňuje právo účastníka trvat na jednání, ovšem očekával by, že pokud účastník řízení projeví zájem, aby se jednání konalo, tak se k němu dostaví. Přístup, kdy žalobce nejprve trvá na jednání, a poté, co je jednání nařízeno, k němu nepřijde, považuje soud za neetický. Žalobce by si příště měl rozmyslet, co vlastně chce.3. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi účastníky byla uzavřena výše uvedená smlouva o úvěru. Žalovaný načerpal částku 48.990,-- Kč, 36 měsíčních splátek po 1.910,-- Kč. Ve smlouvě je vyplněn příjem žalovaného 24.500,-- Kč, jako zaměstnavatel uveden , Anonymizováno, , , adresa, s tím, že je zde zaměstnán od května 2021.4. Z výpisu z účtu žalovaného za období od 1.3.2021 do 31.8.2021 bylo zjištěno, že dne 18.8.2021 byla na účet žalovaného připsána částka 24.570,-- Kč od plátce , jméno FO, s popisem dobírka účet. Jiná příjmová platba se ve výpise za uvedené období nenachází.5. Soud má za to, že žalobce neprokázal řádné ověření úvěruschopnosti žalovaného, Smlouvu o úvěru tak soud považuje za neplatné právní jednání podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Nárok žalobce soud kvalifikuje jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2993 a násl. občanského zákoníku. Žalobce vyplatil žalovanému částku v celkové výši 100.941,-- Kč, žalovaný vrátil částku 98.544,-- Kč. Žalobce tak má nárok na vydání rozdílu těchto částek, tj. na částku 2.397,-- Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši. V této části bylo žalobě vyhověno. Na nic dalšího žalobce nárok nemá, ve zbytku tak byla žaloba zamítnuta.6. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti, soud k tomu uvádí následující. Žalobce vycházel z příjmu žalovaného ve výši 24.500,-- Kč, který měl pocházet ze zaměstnání u společnosti , Anonymizováno, , kde měl žalovaný pracovat od května 2021. Nicméně jediné doložení příjmu představuje výpis z účtu žalovaného za období od 1.3.2021 do 31.8.2021, kde se nachází jediná platba ve výši 24.570,-- Kč, která byla připsána na tento účet dne 18.8.2021. Žádné jiné příjmové platby se na účtu nenacházejí, přitom pokud by na tento účet měla chodit mzda žalovaného, pak by zde tato platba musela být i v červnu a červenci 2021 – žalovaný měl u uvedeného zaměstnavatele působit od května 2021. Na účtu se však nachází pouze platba z 18.8.2021. Navíc z popisu této platby rozhodně nevyplývá, že by se jednalo o mzdu poskytovanou společností , Anonymizováno, . A i kdyby, proč zde chybí platby z června (mzda za květen) a července (mzda za červen). Podezřelé je i to, že za celé období šesti měsíců se na účtu nachází jen jediná příjmová platba a tři výdajové platby. Příchozí platba 24.570,-- Kč dne 18.8.2021 je následována odchozí platbou ve výši 24.500,-- Kč dne 20.8.2021. Celé to působí dojmem, že předložený účet žalovaný ani nepoužívá, resp. používá ho sporadicky. Takový výpis účtu a údaje v něm obsažené nemohou být potvrzením pravidelného příjmu žalovaného. Žalobce evidentně tento výpis nijak nehodnotil, výše zmíněné pochybnosti nijak nezkoumal. Podle přesvědčení soudu nejde o řádné ověření příjmů žalovaného. Co se týče výdajů žalovaného, pak na jejich zjištění žalobce zcela rezignoval, což ostatně sám i v reakci na výzvu soudu přiznává. Zákona o spotřebitelském úvěru v ust. § 86 odst. 2 přitom jasně říká, že úvěruschopnost je třeba posuzovat porovnáním příjmů a výdajů, rozumí se samo sebou, že jde o příjmy a výdaje toho, komu má být úvěr poskytnut. Aby mohl poskytovatel úvěru příjmy a výdaje porovnat, musí je nejprve zjistit. To přitom není nic složitého – v případě příjmu si stačí vyžádat např. výpisy z účtů, kam chodí mzda, výplatní pásky, pracovní smlouvu apod. Pokud jde o výdaje, lze je zjišťovat opět z výpisů z účtu, příp. dotazy na zájemce o úvěr s tím, že řadu výdajů lze odhadnout. Každopádně není možné k věci přistoupit tak, jak činí žalobce, tedy konstatovat, že většinu výdajů žalovaného tvoří hotovostní platby a ověřit výdaje tak nelze. V takovém případě je třeba se žalovaného ptát, jaké má výdaje na uspokojení základních životních potřeb – bydlení, strava, volný čas, vyživovací povinnosti, starší dluhy, a tyto údaje kriticky přezkoumat. To je podstata posouzení úvěruschopnosti. Je až zarážející, že žalobce toto nechápe a není schopen těmto požadavkům dostát.7. Obsáhlá argumentace žalobce zcela ignoruje českou právní úpravu. Soud se nebude pouštět do zbytečných polemik, odkazuje na výše rozebranou právní úpravu a povinnost poskytovatele úvěru porovnávat příjmy a výdaje spotřebitele. Názor jednoho komentáře, že stačí využití statistických modelů, není významný. Autoři komentářů mohou mít různé názory, soud se však řídí zákonem, a ne nějakým komentářem, který navíc evidentně nechápe podstatu posouzení úvěruschopnosti. Argument, že když žalovaný po nějakou dobu úvěr splácel, tak to znamená, že úvěruschopnost byla ověřena řádně, je více než pochybný. Jde o posouzení úvěruschopnosti v době poskytnutí úvěru, zákon nic neříká o významu délky splácení po jeho poskytnutí. Navíc skutečnost, že dlužník po nějakou dobu úvěr splácí, může být dána z různých důvodů, např. tím, že dlužník si na splátky půjčuje, tedy tzv. vytlouká klín klínem. Proto z délky splácení úvěru nelze nic dovozovat.8. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř., žalovaný měl výrazně větší úspěch ve věci, měl by proto právo na náhradu nákladů řízení, ty mu však nevznikly.9. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný byl v řízení pasivní, proto soud rozhodl ve standardní lhůtě k plnění, neměl možnost zohlednit přiměřené možnosti žalovaného (! 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru).