24 C 125/2021-53 — Okresní soud v Chomutově

1. Předmětem řízení v této věci bylo co do 704,36 Kč dlužné nájemné za zařízení STB KAON KCFSA700PCO PVR HDD USB READY, HD-DVR MEDIABOX a TEELFON PANASONIC, vyúčtované doklady [číslo] [číslo] [číslo] (po dobropisu dokladem [číslo]), a to 269,98 Kč měsíčně a dále co do 2 000 Kč smluvní pokuta za nevrácení zařízení po skončení smlouvy. 2. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: [právnická osoba] (dále také jen„ společnost“ či„ právní předchůdkyně žalobkyně“) jako poskytovatelka služeb elektronických komunikací uzavřela dne 15. 8. 2017 se žalovaným smlouvu o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací, jejíž součástí byly rovněž prostřednictvím tzv. včleňovací doložky smluvní podmínky. Smlouva obsahuje dohodu o pronájmu zařízení, a to boxu (70 Kč měsíčně) a bezdrátového telefonu (10 Kč měsíčně). Dále smlouva obsahuje ujednání o povinnosti žalovaného zaplatit smluvní pokutu podle ceníku v případě, že nevrátí pronajatá zařízení včas. Všeobecné podmínky poskytování služeb pak mimo jiné stanovují, že pronajatá zařízení je třeba vrátit do 14 dnů od ukončení smlouvy, jinak se zákazník vstavuje riziku vyúčtování smluvní pokuty podle ceníku. Ceník pak obsahuje smluvní pokutu ve výši 2 000 Kč za nevrácení STB KAON KCFSA700PCO. Smlouva byla dne 16. 8. 2017 realizována tím, že technik společnosti žalovanému předal zařízení (STB, Mediabox a telefon) a připojil jej. Doklady [číslo] [číslo] [číslo] (po dobropisu dokladem [číslo]) společnost vyúčtovala žalovanému mimo jiné dlužné nájemné ve výši celkem 704,36 Kč, z toho 70 Kč měsíčně za KAON, 9,99 Kč měsíčně za bezdrát. tel. a 189,99 Kč za Mediabox. Dopisem ze dne 13. 12. 2017 společnost od smlouvy odstoupila a žalovaného vyzvala k vrácení zařízení. Žalobou uplatněný nárok pak byl smlouvou ze dne 27. 3. 2019 postoupen žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 2. 4. 2019. 3. Pokud se jedná o žalovanou částku ve výši 704,36 Kč, představující dlužné nájemné, soud dospěl k závěru, že žalobkyně o tomto nároku neunesla své břemeno tvrzení a důkazní (§ 101 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř.), aniž o této skutečnosti mohla být řádně poučena ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř., neboť se z nařízeného jednání omluvila. K tomu je nutno dodat, že poučení ve smyslu § 118a o.s.ř. jsou výsadou účastníků při jednání přítomných, na čemž nemění ničeho ani skutečnost, že ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, dostupné na http://nalus.usoud.cz). 4. Žalobkyně předně v podané žalobě pouze uvedla, že nájemné za pronajatá tři zařízení činilo 269,98 Kč měsíčně, aniž uvedla, kolik mělo činit nájemné za jednotlivá zařízení. Z předložené smlouvy sice vyplývá, že si společnost se žalovaným sjednala nájem set top boxu a bezdrátového telefonu, avšak o mediaboxu, který podle předložených vyúčtování tvořil největší položku, tato smlouva mlčí. Vzhledem k nedostatečnosti žalobních tvrzení pak nebylo lze tato z provedeného dokazování ověřit. 5. Dále, pokud se žalobkyně domáhala smluvní pokuty (2 000 Kč) za nevrácení pronajatých zařízení, je nutno uvést, že se v daném případě jedná o vztah ze spotřebitelské smlouvy (§ 1810 a násl. o. z.), kde spotřebitel fakticky nemá možnost do smluvních ujednání zasahovat a dodavatel – nadto nadán odbornou převahou – je tak vůči spotřebiteli ve výhodnějším postavení. Spotřebitelské smlouvy přitom nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (§ 1813 o. z.). Od dodavatele je tudíž možno očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné rovině poctivě a nepostupuje-li tak, zpronevěří se důvěře (dobré víře) spotřebitele a takovému nepoctivému chování nelze poskytnout právní ochranu. Uvedená zásada se mimo jiné projevuje tím, že text spotřebitelské smlouvy – obzvláště pokud se jedná o smlouvu formulářovou – musí být pro průměrného spotřebitele čitelný, přehledný a logicky uspořádaný, přičemž tato zásada dopadá i na obchodní podmínky, které se staly součástí spotřebitelské smlouvy. Nutno přitom podotknout, že právo na ochranu spotřebitele v zásadě užití obchodních podmínek nevylučuje, je však třeba zdůraznit, že obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11). Nutno tudíž uzavřít, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek ani jiných listin, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné. 6. Jelikož v projednávaném případě žalobkyně uplatnila smluvní pokutu podle ustanovení všeobecných podmínek (resp. druhým odkazem podle ceníku služeb), které se staly součástí smlouvy prostřednictvím tzv. včleňovací doložky, soud dospěl k závěru, že se žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) dopustila chování v rozporu se shora uvedenou zásadou poctivosti a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. Na uvedeném nemění ničeho ani skutečnost, že smlouva sama malým písmem obsahuje upozornění na smluvní pokutu, neboť toto upozornění je zcela nekonkrétní a bez podrobného studia všeobecných podmínek a ceníku není zřejmé, za jaké konkrétní porušení smlouvy smluvní pokuta společnosti náleží a v jaké výši. 7. Z vyložených důvodů soud žalobu v celém rozsahu zamítl. 8. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě byl úspěšným účastníkem žalovaný a náleželo by mu tudíž právo na náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 1 o.s.ř.). Žalovanému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud právo na jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků.