24 C 206/2015-68 — Okresní soud v Chomutově

1. Předmětem řízení v této věci byla nesplacená zápůjčka podle smlouvy uzavřené dne 1. 12. 2014 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, [právnická osoba] s.r.o. 2. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalovaný dne 1. 12. 2014 uzavřel se [právnická osoba] s.r.o. (dále také jen„ společnost“) prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (na webových stránkách [webová adresa]) smlouvu, na základě které uvedená společnost žalovanému poskytla převodem na účet částku 2 500 Kč. Žalovaný na webových stránkách vyplnil krátký dotazník a společnosti zaslal kopii občanského a řidičského průkazu. Žalobou uplatněná pohledávka byla dne 12. 2. 2015 postoupena společnosti [právnická osoba], o čemž byl žalovaný informován dopisem ze dne 13. 2. 2015, přičemž uvedená společnost zanikla dne 1. 12. 2017 fúzí sloučením se žalobkyní. V rámci insolvenčního řízení žalovaného ([insolvenční spisová značka]) bylo na tuto pohledávku vyplaceno celkem 3 233,20 Kč. 3. Po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že vzhledem ke skutečnosti, že byť žalovaný ve vztahu ke společnosti vystupoval jako spotřebitelka, jelikož nejednal v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu povolání, nelze na projednávaný případ přímo aplikovat ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť předmětem zápůjčky měla být částka 2 500 Kč. S ohledem na specifika projednávaného případu, kdy předmětem činnosti společnosti je poskytování spotřebitelských úvěrů, přičemž v posuzovaném vztahu vystupoval žalovaný jako spotřebitel, tedy při sjednávání smlouvy z pozice slabší strany, je nutno při akceptaci obecných principů ochrany spotřebitele ze zákona o spotřebitelském úvěru vycházet alespoň analogicky, a to i s ohledem na skutečnost, že společnost záměrně zapůjčovala částky do 4 999 Kč, aby obešla aplikaci uvedeného zákona. Z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru se podává, že věřitel je povinen počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná. Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní, ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. 4. V projednávaném případě žalobkyně ani netvrdila, že by bonitu žalovaného jakkoliv zkoumala, nicméně žalovaný sám potvrdil, že vyplnil krátký dotazník, nicméně v té době měl i další zápůjčky, ale nic dalšího po něm vyžadováno nebylo (krom kopie občanského a řidičského průkazu). Vzhledem k uvedenému nezbylo než uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného neposoudila s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015) a na uzavřenou smlouvu o zápůjčce nahlížet jako na absolutně neplatnou podle § 580 odst. 1 o. z. 5. V řízení však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 2 500 Kč. Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil a je povinen obohacení vydat (§ 2991 o. z.). Současně bylo zjištěno, že žalovaný takto již v rámci insolvenčního řízení vydal 3 233,20 Kč, tedy více, než oč se obohatil. 6. Soud z vyložených důvodů žalobu v celém rozsahu zamítl. 7. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě byl úspěšným účastníkem žalovaný a náleželo by mu tudíž právo na náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 1 o.s.ř.). Žalovaný se však náhrady nákladů řízení výslovně vzdal, proto soud právo na jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků.