24 C 47/2021-61 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 30. 10. 2020 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí žalovanou částku spolu s úrokem a úrokem z prodlení tam blíže specifikovaným s tím, že se co do 20 486,23 Kč jedná o nesplacenou zápůjčku podle smlouvy [číslo] uzavřené dne 19. 10. 2016 mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] Na základě uvedené smlouvy jmenovaná společnost zapůjčila žalované 19 000 Kč a žalovaná se naproti tomu zavázala tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit souhrnný poplatek ve výši 16 283 Kč (představující kapitalizovaný úrok v sazbě 28 % ročně ve výši 3 275 Kč, administrativní poplatek ve výši 1 925 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 11 083 Kč), to vše v pravidelných 60 týdenních splátkách po 589 Kč. Žalovaná však plnila pouze částečně, když zaplatila jen 8 147,57 Kč. Co do 7 437,57 Kč se pak jedná o nesplacenou zápůjčku podle smlouvy [číslo] uzavřené dne 29. 4. 2016 rovněž mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] Na základě uvedené smlouvy jmenovaná společnost zapůjčila žalované 10 000 Kč a žalovaná se naproti tomu zavázala tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit souhrnný poplatek ve výši 8 561 Kč (představující kapitalizovaný úrok v sazbě 27 % ročně ve výši 1 770 Kč, administrativní poplatek ve výši 2 491 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 300 Kč), to vše v pravidelných 60 týdenních splátkách po 310 Kč. Žalovaná však plnila pouze částečně, když zaplatila jen 11 123,43 Kč. Žalobou uplatněné nároky pak byly smlouvou o postoupení pohledávek postoupeny žalobkyni. 2. Žalovaná se k věci nevyjádřila. 3. Z listiny nazvané smlouva o zápůjčce soud zjistil, že tuto uzavřely dne 29. 4. 2016 žalovaná a společnost [právnická osoba] (dále také jen„ společnost“ či„ právní předchůdkyně žalobkyně“). Společnost se zavázala poskytnout žalované v hotovosti peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit společnosti souhrnný poplatek ve výši 8 561 Kč (představující kapitalizovaný úrok v sazbě 27 % ročně ve výši 1 770 Kč, administrativní poplatek ve výši 2 491 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 300 Kč), to vše v pravidelných 59 týdenních splátkách po 310 Kč a poslední 60. ve výši 271 Kč, počínaje sedmým dnem od uzavření smlouvy. Podpisem smlouvy žalovaná stvrdila, že částku 10 000 Kč v hotovosti převzala. 4. Z listiny nazvané tabulka umoření soud zjistil, že žalovaná na tuto zápůjčku společnosti uhradila celkem [částka]. 5. Z další listiny nazvané smlouva o zápůjčce soud zjistil, že tuto uzavřely dne 19. 10. 2016 žalovaná a společnost s tím, že společnost se zde zavázala poskytnout žalované v hotovosti peněžní prostředky ve výši 19 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit společnosti souhrnný poplatek ve výši 16 283 Kč (představující kapitalizovaný úrok v sazbě 28 % ročně ve výši 3 275 Kč, administrativní poplatek ve výši 1 925 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 11 083 Kč), to vše v pravidelných 59 týdenních splátkách po 589 Kč a poslední 60. ve výši 532 Kč, počínaje sedmým dnem od uzavření smlouvy. Podpisem smlouvy žalovaná stvrdila, že částku 19 000 Kč v hotovosti převzala. 6. Z listiny nazvané tabulka umoření soud zjistil, že žalovaná na tuto zápůjčku společnosti uhradila celkem 8 147,57 Kč. 7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně části seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že společnost touto smlouvou ze dne [datum] postoupila žalobkyni za úplatu soubor pohledávek, a to mimo jiné včetně pohledávek za žalovanou uplatněných v tomto řízení. 8. Z dopisu ze dne 14. 6. 2018 soud zjistil, že jím společnost oznámila žalované, že pohledávky za ní ze shora citovaných smluv postoupila žalobkyni. Z přiloženého podacího lístku se podává, že žalobkyně tento dopis dne 13. 7. 2018 odeslala žalované. 9. Z dopisu ze dne 12. 3. 2020 soud zjistil, že jím zástupce žalobkyně vyzýval žalovanou k zaplacení celkem 46 736,72 Kč do 19. 3. 2020, jinak se vystavuje riziku podání žaloby. Z přiloženého podacího lístku se podává, že žalované byl tento dopis odeslán dne 13. 3. 2020. 10. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastnic a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Společnost se žalovanou uzavřela dvě smlouvy nazvané smlouva o zápůjčce, na základě kterých žalovaná od společnosti v hotovosti obdržela nejprve dne 29. 4. 2016 částku 10 000 Kč a dále dne 19. 10. 2016 částku 19 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit společnosti na první ze smluv poplatek ve výši 8 561 Kč, a to v pravidelných 59 týdenních splátkách po 310 Kč a poslední 60. ve výši 271 Kč, počínaje sedmým dnem od uzavření smlouvy a na druhou ze smluv poplatek ve výši 16 283 Kč, a to v pravidelných 59 týdenních splátkách po 589 Kč a poslední 60. ve výši 532 Kč, počínaje sedmým dnem od uzavření smlouvy. Na první ze smluv žalovaná zaplatila 11 123,43 Kč a na druhou 8 147,57 Kč Tyto pohledávky pak byly dne 14. 6. 2018 postoupeny žalobkyni, což bylo žalované oznámeno. 11. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná ve vztahu ke společnosti vystupovala jako spotřebitelka, jelikož nejednala v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu povolání (§ 3 písm. a) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 – dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) a předmětem zápůjček měly být částky 66 000 Kč a 33 000 Kč, podléhal vztah mezi společností a žalovanou úpravě zákona o spotřebitelském úvěru. 12. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 13. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen„ o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 14. Po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. 15. Ze shora citovaného § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru se podává, že věřitel je povinen počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností (viz důvodová zpráva). Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Toto ustanovení je tudíž nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele, a pokud poskytovatel spotřebitelského úvěru nezkoumá úvěruschopnost klienta s odbornou péčí, neplatnost smlouvy posoudit jako absolutní (§ 580 odst. 1 o. z.), ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je, jak bylo shora uvedeno, především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry