23 C 387/2021-16 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit částku 3 510 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný se dne 1.12.2007 přihlásil jako poplatník televizního poplatku do příslušné evidence, čímž mu dle zvláštního zákona vznikla povinnost zaplatit televizní poplatek ve výši 135 Kč měsíčně. Žalovaný tuto povinnost řádně neplnil, když neuhradil poplatky za období od července 2018 do srpna 2020 v celkové výši 3 510 Kč. Žalovaný, ač písemně vyzván, dlužnou částku dosud neuhradil. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, vyzval soud žalovaného, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), vyjádřil k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se žalovaný k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání již ve svém žalobním návrhu, žalovaný se k této výzvě nevyjádřil, proto soud rozhodoval bez nařízení jednání. 5. Soud učinil tento závěr o skutkovém stavu: Žalovaný se dne 1.12.2007 přihlásil do příslušné evidence držitelů televizního přijímače jako poplatník televizního poplatku, proto byl povinen platit měsíčně poplatek ve výši 135 Kč. Žalovaný nezaplatil žalobkyni poplatky za období od července 2018 do srpna 2020 v celkové výši 3 510 Kč. Dopisem [anonymizováno] s.p. ze dne 27.11.2020 byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužných televizních poplatků. 6. Podle ust. § 3 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, je poplatníkem televizního poplatku fyzická osoba nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač. Jestliže drží nebo z jiného právního důvodu alespoň 1 měsíc užívá televizní přijímač fyzická osoba nebo právnická osoba, která není jeho vlastníkem, je poplatníkem tato osoba. Podle ust. § 6 zákona č. 348/2005 Sb. činí měsíční výše televizního poplatku 135 Kč. Podle ust. § 7 odst. 2, 3 zákona je-li poplatníkem fyzická osoba, je rozhlasový nebo televizní poplatek splatný nejpozději do patnáctého dne každého kalendářního měsíce. První platba rozhlasového nebo televizního poplatku je splatná nejpozději do patnáctého dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž se fyzická osoba stala poplatníkem. Je-li poplatníkem fyzická osoba, která je podnikatelem, nebo právnická osoba, rozhlasový nebo televizní poplatek se platí čtvrtletně nejpozději do patnáctého dne prvního měsíce každého kalendářního čtvrtletí. Poprvé se rozhlasový nebo televizní poplatek platí počínaje kalendářním měsícem následujícím po měsíci, v němž se taková osoba stala poplatníkem, až do konce příslušného kalendářního čtvrtletí v měsíční výši a je splatný nejpozději do patnáctého dne příslušného kalendářního měsíce. Podle § 10 zákona nezaplatí-li poplatník včas rozhlasový nebo televizní poplatek nebo přirážku k poplatkům ani na základě výzvy provozovatele ze zákona, ve které bude stanovena přiměřená lhůta k úhradě, je provozovatel vysílání ze zákona oprávněn domáhat se svého práva u soudu včetně zaplacení úroku z prodlení určeného předpisy práva občanského. 7. Po právním posouzení v řízení zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná. Žalovanému jakožto držiteli televizního přijímače vznikla v souvislosti s citovaným ust. § 3 odst. 2) zákona č. 348/2005 Sb. povinnost hradit žalobkyni televizní poplatky ve výši 135 Kč měsíčně. Žalovaný tuto povinnost řádně nesplnil, když žalobkyni neuhradil poplatky za období od července 2018 do srpna 2020 v celkové výši 3 510 Kč. Žalobkyni vzniklo rovněž právo požadovat po žalovaném zákonný úrok z prodlení dle § 1970 o.z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013, a to vždy ode dne následujícího po dni splatnosti každé dlužné platby, tj. od šestnáctého dne příslušného kalendářního měsíce s tím, že žalobkyně tento úrok z prodlení kapitalizovala ke dni podání žaloby, tj. ke dni 15.7.2021 částkou 623,99 Kč. Žalobkyně se tudíž domáhá žalované jistiny i jejího příslušenství po právu, soud proto žalobě v plném rozsahu vyhověl. 8. O povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhoduje soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů na právní zastoupení advokátem. Právo nechat se zastupovat zástupcem z řad advokátů je jedním ze základních práv každého účastníka jakéhokoliv soudního řízení. Soud není oprávněn takové právní zastoupení účastníka nepřipustit. Právo účastníka na zastoupení a náhrada nákladů tohoto zastoupení však nejsou neoddělitelné. Tedy, i když měl zastoupený účastník ve věci plný úspěch, neznamená to, že mu bude automaticky přiznána i celková výše nákladů včetně právního zastoupení. Při rozhodování o nákladech řízení musí soud zkoumat, zda náklady vynaložené na zastoupení takového účastníka v řízení jsou skutečně vynaložené účelně ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. V nálezu sp. zn. I. ÚS 3344/12 ze dne 24. 7. 2013 se Ústavní soud zabýval otázkou účelnosti nákladů zastoupení [anonymizováno] advokátem v soudních řízeních o zaplacení televizního poplatku. Ústavní soud se v nálezu ztotožnil se svým dříve vysloveným názorem, že činnost [anonymizováno] jistě není výkonem veřejné moci (srov. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 9. 10. 2012 sp. zn. II. ÚS 2104/12), současně však dovodil, že i na ni lze v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci, neboť [anonymizováno] má na poli svého působení výsadní postavení a k němu vytvořené specifické podmínky v podobě způsobu financování z televizních poplatků, stanovených zákonem č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Jestliže si navíc [anonymizováno] agendu televizních poplatků sama spravuje a tuto agendu následně předává příslušné advokátní kanceláři, pak se podle názoru Ústavního soudu do značné míry vytrácí racionální smysl právního zastoupení advokátem. Ve sporech odvíjejících se od neuhrazených televizních poplatků nelze totiž paušálně (výjimka je samozřejmě možná) očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, jimiž by v [anonymizováno] nedisponovali pracovníci právního Útvaru správy a vymáhání televizních poplatků. Je proto žádoucí a správné, aby si Česká televize činnosti spojené se správou a výběrem televizních poplatků zabezpečovala sama (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3344/12). S ohledem na výše citované a vzhledem k tomu, že v souzené věci se v průběhu řízení nevyskytla žádná mimořádná okolnost, která by vybočovala z obvyklého průběhu řízení daného typu a odůvodňovala tak aktivní zastoupení advokátem, nelze v této věci považovat zastoupení advokátem za opodstatněné a náklady na toto právní zastoupení žalobkyně za účelně vynaložené. 9. Naproti tomu i nezastoupenému účastníku náleží právo na paušální náhradu hotových výdajů dle zvláštního právního předpisu (§ 151 odst. 3 o.s.ř.). Tímto předpisem je vyhl. č. 254/2015 Sb. Podle citované vyhlášky náleží účastníku paušální náhrada hotových výdajů za každý z úkonů vyjmenovaných v § 1 odst. 3 (v daném případě tedy za podání žaloby) a to ve výši stanovené § 2 cit. vyhl. Náklady řízení ve výši 500 Kč tak sestávají z náhrady za zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč (§ 137 odst. 1 o.s.ř.) a jedné náhrady hotových výdajů ve výši 100 Kč (dle § 2 odst. 1 cit. vyhl.). 10. Nutno rovněž podotknout, že soud nepřiznal žalobkyni ani náhradu za 21% daň z přidané hodnoty ze shora specifikované náhrady, neboť náhrada za daň z přidané hodnoty náleží k nákladům řízení pouze v případě, že je účastník řízení zastoupen advokátem (§ 137 odst. 3 o.s.ř.), přičemž předmětem zdanitelného plnění je v takovém případě poskytnutí právní služby a tuto daň tudíž odvádí advokát. V daném případě sice byla žalobkyně advokátem zastoupena, avšak náhrada ve výši 100 Kč nebyla stanovena jako jeho odměna (ani náhrada jeho hotových výdajů), tudíž z ní není ani povinen daň z přidané hodnoty odvést. Je přitom nerozhodné, že žalovaný je povinen tuto náhradu uhradit k jeho rukám, neboť se jedná pouze o platební místo (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), bez vlivu na povinnost k odvodu daně. Daň z přidané hodnoty z přiznané náhrady pak není povinna odvést ani samotná žalobkyně, neboť se ani v jejím případě nejedná o odměnu za poskytnutou službu, avšak pouze o náhradu vynaložených nákladů (shodně jako u náhrady za zaplacený soudní poplatek). 11. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovil soud třídenní lhůtu k plnění ulož