24 C 26/2022-41 — Okresní soud v Chomutově

1. Předmětem řízení v této věci byla nesplacená půjčka podle smlouvy [číslo] uzavřené dne 6. 6. 2007 mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] (dále také jen„ společnost“ či„ právní předchůdkyně žalobkyně“). 2. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalovaná dne 6. 6. 2007 uzavřela se společností [právnická osoba] podpisem vyplněného formuláře smlouvu nazvanou smlouva o půjčce, na základě které uvedená společnost žalované v hotovosti vyplatila 11 000 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit a zaplatit souhrnný poplatek ve výši 7 654 Kč, to vše v pravidelných 53 týdenních splátkách po 352 Kč, počínaje sedmým dnem od uzavření smlouvy. Žalovaná před podáním žaloby na tuto pohledávku uhradila celkem 12 328 Kč. Žalobou uplatněná pohledávka pak byla dne 18. 12. 2020 postoupena žalobkyni, přičemž její zástupce žalovanou před podáním žaloby vyzval k její úhradě. 3. Po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Předně je třeba uvést, že žalovaná ve vztahu ke společnosti vystupovala jako spotřebitelka, jelikož nejednala v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu povolání. S ohledem na specifika projednávaného případu, kdy předmětem činnosti společnosti je poskytování spotřebitelských úvěrů, přičemž v posuzovaném vztahu vystupovala žalovaná jako spotřebitelka, tedy při sjednávání smlouvy z pozice slabší strany, je nutno při akceptaci obecných principů ochrany spotřebitele dospět k závěru, že společnost měla při sjednávání smlouvy povinnost posoudit, zda je žalovaná schopna poskytovanou půjčku splatit (tzv. úvěruschopnost). Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. 4. V projednávaném případě žalobkyně ani neuvedla, jakým způsobem měla společnost schopnost žalované poskytovanou půjčku splácet zkoumat, přičemž tyto skutečnosti se nikterak nepodávají ani z provedeného dokazování. Z vyložených důvodů soudu nezbylo, než na uzavřenou smlouvu o půjčce nahlížet jako na absolutně neplatnou podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále již jen„ obč. zák.“). 5. V řízení však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalované poskytla v hotovosti peněžní prostředky ve výši 11 000 Kč, což by bylo lze shledat jako plnění z neplatného právního úkonu, kterým se žalovaná bezdůvodně obohatila a byla by povinna obohacení vydat (§ 451 obč. zák.). Žalovaná však ještě před podáním žaloby takto vydala 12 328 Kč, tedy více, než o kolik se obohatila. 6. Soud z vyložených důvodů v celém rozsahu zamítl. 7. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě byla úspěšnou účastnicí žalovaná a náleželo by jí tudíž právo na náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 1 o.s.ř.). Žalované však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud právo na jejich náhradu nepřiznal žádné z účastnic.