31 C 114/2018-172 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal určení vlastnického práva [jméno] [příjmení], [datum narození], posledně bytem [anonymizováno]. [jméno] [anonymizováno], k druhé ideální polovině pozemků [parcelní číslo], [parcelní číslo], [parcelní číslo], rodinného domu [adresa] na pozemku [parcelní číslo], vše v k.ú. a obci [obec] zapsáno na [list vlastnictví] u katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště Chomutov (dále jen„ Nemovitosti“), ke dni jeho úmrtí dne 5. 4. 1983, s tím, že je na základě dědictví po své matce [jméno] [příjmení] vlastníkem první ideální poloviny Nemovitostí, přičemž žalovaný je dosud nesprávně evidován jako (spolu) vlastník druhé ideální poloviny, přestože v předchozích soudních řízeních bylo prokázáno, že vlastnické právo k druhé polovině nikdy nesvědčilo žalovanému, ale až do jeho smrti [jméno] [příjmení], ze kterého vlastnické právo přešlo na jeho dědice, kterým by měl být na základě odúmrti stát, který se však prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových nechtěl do řízení zapojit, přestože se o to žalobce svými návrhy pokoušel. Naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení spatřuje v tom, že jedině podanou žalobou se může žalobce domoci změny nesprávného zápisu vlastnictví žalovaného v katastru nemovitostí. 2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že žalobce není dědicem po [jméno] [příjmení] (není otcem žalobce), ačkoliv byl manželem matky žalobce. Žalobci proto nesvědčí aktivní legitimace ve sporu, neboť není právním nástupcem [jméno] [příjmení]. 3. Mezi účastníky je nesporné vlastnické právo žalobce k jedné ideální polovině Nemovitostí, stejně zapsané vlastnické právo žalovaného ke druhé ideální polovině v katastru nemovitostí, což dále vyplývá i z výpisu z katastru nemovitostí. Kupní smlouvou ze dne [datum] (založenou ve spisu 21 C 91/2012 na č.l. 13) mezi Místním národním výborem [obec] jako prodávajícím a [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] ([příjmení]) jako kupujícími byly prodány Nemovitosti za 891 Kčs. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 10. 11. 2016 č. j. 21 C 91/2012-100 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 11 Co 24/2017-137 ze dne 8. 2. 2018 byla pravomocně zamítnuta žaloba žalobce (mezi stejnými účastníky) na určení jeho vlastnického práva k druhé ideální polovině Nemovitostí s tím, že Nemovitosti byly na základě kupní smlouvy ze dne [datum] v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů (dále jen„ BSM“) [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] ([příjmení]) a po jejich rozvodu v roce 1967 nedošlo k vypořádání jejich BSM ve lhůtě tří let, a proto se Nemovitosti staly součástí jejich podílového spoluvlastnictví, kdy každému z nich připadla jedna polovina. Podle úmrtního listu na č.l. 1 spisu Okresního soudu v Chomutově sp. zn. 35D 462/83 zemřel [jméno] [příjmení] dne 5. 4. 1983 bez závěti jako ženatý s pozůstalou manželkou [jméno] [příjmení], které byl rozhodnutím notáře o zastavení dědického řízení ze dne 4. 5. 1983 (č. j. D 462/83-2) obsaženým na konci protokolu o předběžném šetření ze stejného dne vydán jako pozůstalé manželce a vypravitelce pohřbu nepatrný majetek [jméno] [příjmení]. Dle úmrtního listu na č.l. 1 spisu Okresního soudu v Chomutově sp. zn. 35 D 227/89 zemřela vdova po [jméno] [příjmení] [jméno] [příjmení] dne 31. 1. 1989 a podle rozhodnutí státního notáře č. j. D 227/89-18 ze dne 12. 5. 1989 (právní moc 12. 5. 1989) bylo potvrzeno připadnutí dědictví po [jméno] [příjmení] československému státu, neboť nezanechala závěť ani žádného zákonného dědice. Jelikož soud na základě nesporných tvrzení účastníků a z obsahu provedených důkazů shledal, že skutkový stav byl pro účely jeho rozhodnutí zjištěn dostatečným způsobem, další důkazy navržené účastníky nebyly pro jejich nadbytečnost v souladu se zásadou procesní ekonomie prováděny. 4. Na základě provedených důkazů, které byly hodnoceny jak jednotlivě, tak i ve své vzájemné souvislosti, lze po skutkové stránce uzavřít, že [jméno] [příjmení], který koupil Nemovitosti se svou tehdejší manželkou a matkou žalobce [jméno] [příjmení] ([příjmení]) do jejich BSM, jež po rozvodu v roce 1967 nebylo vypořádáno, a proto po třech letech po rozvodu zákonnou fikcí nabyl jednu ideální polovinu Nemovitostí do podílového spoluvlastnictví, zemřel dne 5. 4. 1983. Jeho jedinou dědičkou a právní nástupkyní se stala jeho tehdejší manželka [jméno] [příjmení], [datum narození], která zemřela bez závěti a dědiců dne 31. 1. 1989, a proto dědictví připadlo československému státu. V katastru nemovitostí jsou jako spoluvlastníci Nemovitostí evidováni žalobce, jako dědic jedné poloviny po matce [jméno] [příjmení], a k druhé polovině žalovaný. 5. Dle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.), určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. 6. Dle § 91 odst. 1, 2 o. s. ř. je-li žalobců nebo žalovaných v jedné věci několik, jedná v řízení každý z nich sám za sebe. Jestliže však jde o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, platí úkony jednoho z nich i pro ostatní. Ke změně návrhu, k jeho vzetí zpět, k uznání nároku a k uzavření smíru je však třeba souhlasu všech účastníků, kteří vystupují na jedné straně. 7. Zjištěný skutkový stav soud posoudil po stránce právní a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Podanou žalobou byl žalobcem vymezen okruh účastníků řízení pouze na žalobce, který je vlastníkem jedné ideální poloviny Nemovitostí, která však není předmětem tohoto řízení, a na žalovaného jakožto aktuálního vlastníka evidovaného v katastru s poukazem, že je žalovaný jako vlastník zapsán nesprávně, neboť by dědicem a právním nástupcem po [jméno] [příjmení] měl být stát – Česká republika, který se však z vlastní iniciativy tohoto řízení účastnit nechce. Nedůvodnost žaloby soud spatřuje ve dvou samostatných důvodech. 8. Jednak se podanou žalobou žalobce domáhá určení vlastnického práva, jehož nabyvatelem by se po případném dodatečném projednání dědického řízení nejprve po [jméno] [příjmení] a poté po [jméno] [příjmení] nemohl stát (žádné právo mu v tomto směru nesvědčí), de facto za třetí osobu (stát) a ve výsledku i v její prospěch i proti její vůli, k čemuž není aktivně věcně legitimován. A za druhé je určovací výrok rozsudku určujícího vlastnické právo zůstavitele ke dni jeho úmrtí závazný pouze pro účastníky tohoto řízení, takže by v tomto případě byl závazný pouze pro žalobce a žalovaného, nikoli však pro Českou republiku, která by se jako známý dědic po [jméno] [příjmení] měla (bez ohledu na které straně sporu) řízení (na rozdíl od žalobce) účastnit, neboť by v důsledku její neúčasti nemohl být rozsudek o navrhovaném určení závazný ani pro soud při rozhodování v rámci dědického řízení po [jméno] [příjmení] potažmo po [jméno] [příjmení]. Z tohoto důvodu je proto nezbytné, aby účastníky řízení o určovací žalobě ohledně vlastnického práva zůstavitele k nemovitosti ke dni jeho úmrtí byli všichni známí dědicové, bez ohledu na to, zda na straně žalující nebo žalované. Pokud se tedy řízení neúčastní všichni známí dědicové, není v souladu s konstantní judikaturou dán naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř., neboť takové rozhodnutí neodstraní stav nejistoty v právním vztahu a nemůže být spolehlivým základem pro projednání věci v dědickém řízení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 585/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 21260/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3291/2017, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 11. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1855/2020). K tomu soud dále pro úplnost doplňuje, že jeho poučovací povinnost nesmí překračovat rámec poučení o procesních právech a povinnostech a nemůže účastníky poučovat o hmotném právu, tedy mimo jiné i o tom, jak, kdo a koho má správně žalovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 11. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1855/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2005, sp. zn. 30 Cdo 1897/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2012, sp. zn. 30 Cdo 1587/2011, případně nálezy Ústavního soudu ze dne 31. října 1996, sp. zn. I. ÚS 119/96, ze dne 25. června 1997, sp. zn. I. ÚS 63/96, nález Ústavního soudu ze dne 6. dubna 2004, sp. zn. IV. ÚS 22/03, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2013, sp. zn. 22 Cdo 585/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2998/201), a proto nemohl, ba dokonce nesměl, o tomto nedostatku žalobce v rámci řízení poučit. Pokud by totiž soud musel v rámci sporného civilního řízení poučovat účastníky řízení i o hmotném právu resp. náležitostech žaloby, které z hmotného práva přímo vyplývají (např. jako zde o tom, kdo má koho a jak žalovat), byť jsou judikatorně subsumovány pod důvody zamítnutí pro nedostatek naléhavého právního zájmu (což jejich hmot