31 C 40/2019-540 — Okresní soud v Chomutově

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zvýšení běžného výživného z částky 3 000 Kč, která byla stanovena rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 29. 6. 2015, č. j. 13 P 279/2004-126, na částku 5 000 Kč, z důvodu zvýšených životních nákladů žalobkyně od poslední úpravy výživného, neboť v září 2019 začala studovat na vysoké škole – Ekonomické fakultě Západočeské univerzity v Plzni (dále také jen„ VŠ“). Žalobkyně byla při studiu na VŠ se svou výživou odkázána především na svou matku, se kterou žije ve společné domácnosti a která je příjemkyní invalidního důchodu (7 964 Kč) a k tomu pracovala na částečný úvazek jako prodavačka s příjmem kolem 8 000 Kč měsíčně. Přitom jen náklady na bydlení činí 7 052 Kč měsíčně a náklady na studium včetně ubytování a dopravy přesahují 7 tis. Kč. Žalovaný nad rámec stanoveného výživného nijak žalobkyni nepřispíval a vůbec se s ní nestýká. 2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že žalobkyně nestudovala vysokou školu řádně, když bylo její studium bezvýsledné a nemá tak povinnost jí na takové studium přispívat zvýšeným výživným. Kromě toho mu jeho příjmy neumožňují platit výživné ve výši, které žalobkyně navrhuje, neboť po uhrazení jeho výdajů, resp. výdajů pro celou jeho rodinu, tj. jeho současnou manželku, která má kvůli nedoslýchavosti (50 % ztrátě sluchu) problém sehnat práci a přivydělává si jen příležitostnými brigádami, a jejich dvě nezaopatřené nezletilé děti, mu žádné finanční prostředky nezbývají, obzvláště v současném období rychlého růstu cen a v situaci, kdy došlo k poklesu příjmů jeho rodiny oproti předchozí úpravě výživného, kdy jeho manželka pracovala s příjmem 14 000 Kč měsíčně. Na uvedené podle žalovaného nemá vliv ani to, že podle svých vlastních tvrzení (při jednání dne 4. 5. 2022) měsíčně utratí za tabákové výrobky částku kolem 1 500 Kč (vykouří půl krabičky cigaret denně při ceně krabičky cca 110 Kč), a to s odůvodněním, že si jako řidič kamionu„ potřebuje zapálit, aby neusnul za volantem“, stejně jako si v rámci období vymezeného ve výroku I. platil hru na mobilu ve výši cca 300- 400 Kč měsíčně, aby se dle vlastních slov„ nějak zabavil a nemusel si okusovat nehty“. Podle žalovaného těmto jeho„ nezbytným“ potřebám vyživovací povinnost vůči jeho dceři (žalobkyni) nepředchází. Totožně to vnímá i ve vztahu k nákladům vynaloženým na přenechání pronájmu zahrady v zahrádkářské kolonii za 150 000 Kč, které uhradil ze zisku z prodeje jeho podílu (1/6) na nemovitosti, který zdědil po otci a který prodal v roce 2021 své matce rovněž za 150 000 Kč; a dále i vůči nákladům na související opravu a vybavení zahradní chatky ve stejné kolonii, na což si bral od svého zaměstnavatele firemní půjčku 150 000 Kč, kterou stále splácí po 3 800 Kč měsíčně. 3. Žalovaný v období od května 2021 do září 2021 žalovaný zasílal žalobkyni výživné ve výši 8 000 Kč měsíčně v souladu s původně vydaným nepravomocným rozsudkem pro zmeškání zdejšího soudu v této věci, který byl později zrušen odvolacím soudem, čímž žalobkyni nad rámec původního výživného ve výši 3 000 Kč, které po celé žalované období řádně platil, uhradil za těchto 5 měsíců navíc částku 25 000 Kč, která byla soudem započtena na níže specifikovaný nedoplatek na výživném. 4. V průběhu řízení žalobkyně dobrovolně ukončila studium na vysoké škole ke dni 31. 8. 2022 a od září 2022 začala pracovat, čímž skončila vyživovací povinnost žalovaného a bylo tím i ohraničeno žalované období od 7. 10. 2019 do 30. 8. 2022. 5. Soud pro účely skutkových zjištění a souvisejícího hodnocení důkazů předesílá, že v průběhu řízení bylo zjištěno, že oba účastníci i přes opakované dotazy a výzvy soudu uvedli nepravdivá tvrzení či významné skutečnosti, zejména týkající se jejich příjmů, zamlčeli, případně svá tvrzení dle vývoje procesní situace měnili. Žalovaný až do konfrontace se zprávou jeho zaměstnavatele tvrdil, že jezdí s kamionem v ČR a v zahraničí a přes týden spí v autě v sídle firmy za 50 Kč na den, ačkoliv ve skutečnosti převážně jezdil v zahraničí a pobíral v hotovosti cestovní náhrady ve stovkách EUR měsíčně, přičemž přespával na cestách v autě, nikoliv v sídle firmy. Žalovaný dále v podání ze dne 28. 12. 2021 tvrdil, že své vozidlo Peugeot 307 dostal darem od tchána, nicméně při jednání dne 8. 6. 2022 tvrdil, že tchánovi (panu [příjmení]) auto splácí po 4 700 Kč měsíčně. Žalovaný shodně s žalobkyní zamlčeli existenci bankovních účtů (žalobkyně zcela, žalovaný z části, a to i jeho současné manželky, na jejíž účet přeposílá svou výplatu ze svého účtu), na kterých byly významné finanční obraty. Žalobkyně dále zamlčela dar od babičky (matky žalovaného) ve výši 100 000 Kč dne 24. 12. 2021, jakkoliv takový dar zákonnou vyživovací povinnost žalovaného neumenšuje a má především kontextový význam z hlediska případného ohrožení žalobkyně hmotnou nouzí spojenou s nemožností úhrady základních potřeb apod., což žalobkyni mimo jiné i díky tomuto daru nehrozilo. Z uvedeného vyplývá, že soud nemohl od těchto účelových změn tvrzení odhlédnout při hodnocení provedených důkazů. <b>6. Vyživovací povinnost žalovaného</b> Základní skutečnost, že je žalobkyně dcerou žalovaného je mezi stranami nesporná, kromě toho vyplývá i z centrální evidence obyvatel, a i z předchozího rozsudku o výživném Okresního soudu v Chomutově ze dne 29. 6. 2015, č. j. 13 P 279/2004-126, kterým byla žalovanému stanovena dosavadní výše výživného 3 000 Kč měsíčně. Žalovaný nad rámec výživného žalobkyni nijak nepřispívá (s výjimkou dočasného navýšení specifikovaného v odst. 3 rozsudku) a nestýká se s ní. <b>7. Studium a poměry žalobkyně</b> Dle potvrzení o studiu a zprávy Západočeské univerzity v Plzni (na č.l. 506) žalobkyně v rozhodném období vymezeném v odst. 3 studovala denní bakalářské studium na VŠ v Plzni od září 2019, resp. v tomto období byla účastna dvou studijních programů, z toho první probíhal od září 2019 do konce srpna 2021, kdy žalobkyně na vlastní žádost studium ve druhém ročníku z důvodu nesplnění jednoho předmětu ukončila a od září 2021 nastoupila do dalšího studijního programu na stejné fakultě s tím, že jí byly uznány splněné předměty z přechozího studia, byť byla formálně vedena jako posluchačka prvního ročníku. Druhé studium ukončila na vlastní žádost ke konci srpna 2022, když se jí nepodařilo složit zkoušku z chybějícího předmětu. Protože je soustavná příprava na budoucí povolání formou studia zásadní otázkou pro přiznání výživného žalobkyni, zabýval se jí soud přednostně, a to i kvůli případnému zúžení rozsahu zjištěných skutečností z provedených důkazů, které by nebyly relevantní k období nikoliv řádného studia. Po zhodnocení průběhu a konce studia žalobkyně má soud za to, že ačkoliv žalobkyně nakonec nedostudovala, tj. řádně nedokončila bakalářský studijní program, nelze uzavřít, že by i takovéto studium, alespoň po jeho první dva roky, které lze převážně považovat za řádné, nemělo žádný význam či obohacující efekt pro budoucí profesní vyhlídky žalobkyně, byť se tento efekt nemusí projevit hned, ale až v budoucnu. Rozhodně se nedá říci, že by úroveň znalostí či dovedností (zejm. těch měkkých či jemných – tzv.„ soft skills“) žalobkyně zůstala jejím studiem na VŠ nedotčena, navzdory tomu, že její studium nebylo završeno očekávaným ziskem bakalářského titulu. Z uvedeného vyplývá, že i přes řádně neukončené studium, lze jeho (až na výjimky) řádně proběhnuvší splněnou část v průběhu prvních dvou let považovat za formu přípravy na budoucí povolání. A bez ohledu na skutečnost, že každému dítěti odkázanému na výživu svých rodičů by mělo být umožněno pokusit se dosáhnout i vysokoškolského vzdělání, pokud úspěšně splní podmínky pro studium a pakliže má tuto ambici, přičemž studium nevylučují jiné závažné okolnosti - mimo jiné i nepříznivá majetková situace rodičů či jiných povinných osob, přičemž v obecné rovině nelze akceptovat závěr, že by v případě studijního neúspěchu na vysoké škole automaticky nenáleželo výživné dítěti, které se o studium na VŠ pokusilo. Jinými slovy, pokud to okolnosti umožňují, mělo by každé dítě dostat šanci studovat na všech úrovních studia včetně toho vysokoškolského, neboť jiným způsobem ani nemůže zjistit, zda jej zvládne dokončit či nikoliv. Uvedené je třeba aplikovat zejména na první studium, nikoliv na opakovaná studia, na která již nelze nahlížet jako na upřímnou snahu o dosažení lepší kvalifikace a soustavnou přípravu na budoucí povolání. Veden těmito úvahami tak soud považoval za řádné jen první dva akademické roky studia (prvního studijního programu) žalobkyně do jeho ukončení ke konci srpna 2021, nikoliv následné studium od září 2021 do srpna 2022, kdy žalobkyně studia definitivně zanechala a od září 2022 nastoupila do práce. 8. Dále uvedená skutková zjištění z provedených důkazů se proto v rámci žalovaného období vztahují jen k časovému úseku řádného studia žalobkyně (7. 10. 2019 do 30. 8. 2021), neboť jakákoliv další zjištění, s výjimkou skutkového zjištění o nikoliv řádném studiu žalobkyně v následném období, lze považovat ve vztahu ke stanoveném