31 C 265/2022-130 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou domáhala na žalovaném zaplacení částky 22 663,52 Kč s příslušenstvím s tím, že uzavřela s žalovaným dne 5. 10. 2020 smlouvu ke službě [anonymizováno] nákupní účet, dle které mohl žalovaný až do limitu 10 000 Kč využívat služeb odložených plateb, přičemž dle smlouvy o splátkovém limitu ze dne 31. 10. 2020 byl žalovanému poskytnut prostřednictvím odložené platby úvěr 7 500 Kč, který se žalovaný zavázal splatit sjednaným způsobem, což však neučinil. V období od 15. 10. 2020 do 31. 8. 2021 žalovaný využil služeb v celkové výši 16 992,89 Kč, kterou spolu s dlužnými poplatky ve výši 5 670,63 Kč dosud nesplatil. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. K nařízeným ústním jednáním se dostavil jen zástupce žalobkyně, a proto soud věc projednal v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.), v nepřítomnosti žalovaného, přičemž vycházel z provedených listinných důkazů založených ve spise, na jejichž základě učinil následující skutková zjištění: Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 5. 10. 2020 uzavřena smlouva o poskytování služby odložených plateb za zboží a služby a dne 31. 10. 2020 smlouva o splátkovém limitu, nicméně z předložených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného a zejména, že by to byl právě žalovaný, který učinil žalobkyní tvrzené objednávky za nákup zboží a služeb u prodejců, se kterými měla žalobkyně dohody umožňující odložené platby, tj. dohody, dle kterých žalobkyně obecně uhradí prodejcům zákazníkem objednané (a dodané) zboží a služby, po čemž automaticky následuje postoupení pohledávky – nároku na zaplacení prodejní ceny - na žalobkyni, která jejich uhrazení se sjednaným časovým odkladem následně vyúčtuje k zaplacení zákazníkovi. Dle vyúčtování za měsíce říjen 2020 až srpen 2021 takto žalobkyně vyúčtovala žalovanému zboží a služby za celkovou částku 20 191,89 Kč, přičemž podle žalobkyní doložených potvrzení o provedených platbách uhradila žalobkyně jednotlivým prodejcům celkovou částku 8 239 Kč a ke stejné částce byly vystaveny i faktury k objednávkám na jméno žalovaného. Jak již bylo uvedeno samotné objednávky žalovaného u obchodníků (prodejců), které měl žalovaný přes službu žalobkyně provést, však žalobkyní doloženy nebyly, navzdory poskytnutému poučení ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř. S ohledem na výše popsaná skutková zjištění, která poskytují dostatečný základ pro rozhodnutí soudu, neučinil soud z ostatních provedených důkazů žádná relevantní zjištění. 4. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“) je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 5. Dle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6. Podle § 87 odst. 1 věta první ZSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 7. Po právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobkyně předloženými důkazy sice prokázala uzavření tvrzené inominátní smlouvy [anonymizováno] účtu a navazující smlouvě o splátkovém limitu (odložených platbách), nicméně dostatečně neprokázala, zda vůbec, kdy, u koho, za jakých podmínek a jak (jakékoliv) objednávky přes systém žalobkyně právě žalovaný učinil a že by na jejich základě došlo k uzavření smluv s příslušnými prodejci, natož aby uvedené žalobkyně prokázala jmenovitě k tvrzeným transakcím, jejichž zaplacení se na žalovaném podanou žalobou domáhá, a to bez ohledu na skutečnost, že ani nekorespondují výše hodnot plnění uvedených v žalobě (16 992,89 Kč) s jejich vyúčtováními na jméno žalovaného (20 191,89 Kč) a doklady o provedených platbách žalobkyně jednotlivým prodejcům s fakturami za objednávky (shodně 8 239 Kč). Kromě toho žalobkyně nedoložila, zda a případně jak pro účely odložených plateb posoudila úvěruschopnost žalovaného, neboť nedoložila žádné doklady o příjmech, výdajích a případných závazcích žalovaného, ačkoliv je povinností žalobkyně dle § 78 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“) veškeré podkladové dokumenty, ze kterých byla ověřována schopnost žalovaného odloženou platbu splácet, uchovávat nejméně po dobu 5 let. Žalobkyně tak neposuzovala úvěruschopnost žalovaného řádně. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 ZSÚ, v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno neplatností, kterou lze v kontextu východisek nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, považovat za neplatnost absolutní. Uzavřené smlouvy o splátkových limitech včetně smlouvy o [anonymizováno] účtu tak jsou od počátku neplatné a žalovaný tak nebyl povinen plnit ani další sjednané závazky z neplatné smlouvy. Jelikož žalobkyně neunesla důkazní břemeno k existenci objednávek žalovaného potažmo k uskutečnění tvrzených nákupů zboží a služeb žalovaným, nemohla žalobkyni vzniknout ani pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení za proplacené transakce obchodníkům, neboť není zřejmé, za koho a z jakého právního důvodu žalobkyně tyto platby v souhrnné výši 8 239 Kč provedla. Žalobkyně tak neprokázala existenci právního titulu pro přiznání žalované částky ani z části. Soud proto žalobu ve výroku I. v celém rozsahu zamítl. 8. Přestože byl žalovaný ve věci úspěšný a měl by ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady neuplatnil a z obsahu spisu nevyplývá, že by mu nějaké náklady vznikly, soud proto ve výroku II. rozsudku nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.