31 C 31/2024 — Okresní soud v Chomutově

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 14 882 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru, kterou žalovaný uzavřel dne 11. 11. 2021 se společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, , (dále jen „předchůdkyně žalobkyně“) a podle které žalovanému poskytla úvěr 9 600 Kč, za jehož poskytnutí se žalovaný zavázal zaplatit poplatek ve výši 10 484,16 Kč a smluvní úrok (celková RPSN 9 088,10 %) s tím, že úvěr s úroky a s poplatkem splatí do 11. 12. 2021, což neudělal, neboť dosud nic nesplatil.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Ve věci bylo soudem nařízeno ústní jednání na den 5. 6. 2024. K jednání se žádný z účastníků nedostavil (žalobkyně se omluvila), soud proto projednal věc v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), v nepřítomnosti obou účastníků, přičemž vycházel z provedených listinných důkazů založených ve spise, na jejichž základě učinil následující skutková zjištění: Mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným nebyla uzavřena žalobkyní tvrzená smlouva o úvěru ze dne 11. 11. 2021, neboť předložená smlouva o úvěru neobsahuje podpis žalovaného, přičemž z důkazů předložených žalobkyní nikterak nevyplývá, že by smlouva byla uzavřena právě s žalovaným jiným způsobem, resp. že by vůbec žalovaný měl vůli tvrzenou smlouvu uzavřít. Soud dle potvrzení o platbě nicméně považuje za prokázané, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému na jeho účet částku 9 600 Kč, ze které žalovaný dosud nic nesplatil. Předchůdkyně žalobkyně dále disponovala částečnými výpisy z účtu žalovaného, na kterých však z neznámého důvodu zůstaly viditelné jen příchozí platby s vyplácenou mzdou žalovaného, nikoliv jeho výdaje a zůstatky na účtu. Na žalobkyni byla pohledávka za žalovaným postoupena smlouvou ze dne , datum, , což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 17. 4. 2023.4. Po právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným nedošlo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neboť žalobkyně nedoložila, že by její předchůdkyně uzavřela s žalovaným tvrzenou smlouvu o úvěru a že by tak z ní smluvním stranám vyplývaly nějaké závazky. Kromě toho žalobkyně i přes výzvu soudu konkrétním způsobem netvrdila, zda, podle čeho a případně jak byla zkoumána úvěruschopnost žalovaného, v důsledku čehož by byla smlouva absolutně neplatná, i kdyby byla řádně uzavřena, a to z důvodu porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr dle § 86 odst. 1 v kombinaci s § 87 odst. 1 zákona o spotř. úvěru (k tomu také nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. Žalobkyně nicméně prokázala, že její předchůdkyně poskytla žalovanému na jeho účet částku 9 600 Kč, o kterou se žalovaný na její úkor bezdůvodně obohatil dle § 2991 odst. 1 a 2 o. z., plněním, které mu bylo poskytnuto bez právního důvodu a ze kterého dosud nic nevydal, takže nadále z tohoto důvodu dluží žalobkyni částku 9 600 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně (z hmotněprávního hlediska) nedoložila, zda a případně kdy žalovaného řádně vyzývala k vydání bezdůvodného obohacení, považoval soud za kvalifikovanou výzvu k jeho vydání až den, kdy byla žalovanému doručena žaloba dle práva hmotného (§ 573 o. z.), což bylo dne 12. 5. 2024, kdy nastala i splatnost. Od následujícího dne, tj. od 13. 5. 2024, se žalovaný dostal do prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném v době prodlení. S odkazem na shora uvedené skutečnosti proto soud žalobě co do částky 9 600 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od počátku prokázaného prodlení vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku, a ve zbývajícím rozsahu žalobu z výše uvedených důvodů ve výroku II. rozsudku zamítl.5. Přestože byl žalovaný po kapitalizaci celého předmětu (včetně příslušenství ke dni rozhodnutí soudu) ve věci převážně úspěšný a měl by ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady neuplatnil a z obsahu spisu ani nevyplývá, že by mu nějaké náklady dosud vznikly, a proto soud ve výroku III. rozsudku nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.