24 C 215/2025-67 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 3. 7. 2025 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí žalovanou částku spolu s úroky z prodlení tam blíže specifikovanými. Uvedla, že se žalovanou uzavřela dne 7. 11. 2023 pomocí prostředků komunikace na dálku (na webovém portálu www., Anonymizováno, .cz) smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které žalované poskytla převodem na účet částku 50 000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala tyto prostředky vrátit a zaplatit úrok ve výši 40 % měsíčně kapitalizovaný pro první měsíc ve výši 20 000 Kč, a to do 29. 2. 2024. Žalovaná však dosud neuhradila ničeho. Žalovaná částka se tak skládá z jistiny ve výši 50 000 Kč, úroku ve výši 20 000 Kč a smluvní pokuty ve výši 23 500 Kč.2. Žalovaná se k věci nevyjádřila.3. Z listiny nazvané smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že je datována 27. 10. 2023 a obsahuje ujednání o tom, že žalobkyně poskytne žalované převodem na účet úvěr do výše limitu 30 000 Kč a žalovaná tyto peněžní prostředky v době neurčité vrátí a zaplatí úrok ve výši 40 % měsíčně tak, že každý měsíc splatí přirostlé úroky a jistinu může splatit kdykoliv. Tato listina však neobsahuje vlastnoruční či zaručený elektronický podpis žalované. Další skutečnosti soud pro níže vyložený právní názor nezjišťoval, stejně jako žádná skutková zjištění nečinil ze všeobecných obchodních podmínek.4. Listina nazvaná žádost o spotřebitelský úvěr č. , hodnota, představuje jakousi sjetinu informací o žalované a opět postrádá jakýkoli podpis žalované, či jen náznak, že tyto údaje vyplňovala žalovaná.5. Z bank reportu soud zjistil, že účet č. , č. účtu, je účtem žalované a k 27. 9. 2023 na něm měla k dispozici 0,86 Kč. Dále se z tohoto reportu podává, že žalovaná často sázela, přičemž tento její koníček se významnou měrou podílel na nízkém zůstatku na tomto účtu. Na dalších účtech pak měla nulový zůstatek a vyčerpaný kontokorent ve výši téměř 2 000 Kč.6. Z jednotlivých částí výpisů z účtu žalobkyně soud zjistil, že žalobkyně žalované v období od 27. 10. 2023 do 7. 11. 2023 poskytla celkem 50 000 Kč.7. Ze scanu občanského a řidičského průkazu soud zjistil, že se jedná o doklady žalované.8. Z dopisu ze dne 7. 6. 2023 soud zjistil, že jím žalobkyně oznamovala žalované, že jelikož se dostala do prodlení se splácením, došlo dne 26. 2. 2024 k zesplatnění celého zůstatku úvěru ve výši 137 068 Kč.9. Z dopisu ze dne 14. 6. 2025 soud zjistil, že jím zástupce žalobkyně žalovanou vyzývá k úhradě dluhu ze smlouvy ze dne 27. 10. 2023 ve výši 165 121,82 Kč s tím, že pokud tak do tří dnů neučiní, vystavuje se riziku podání žaloby. Z přiloženého podacího lístku se podává, že tento dopis byl žalované odeslán 14. 6. 2025.10. Po zhodnocení shora uvedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastnic a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalobkyně disponuje osobními údaji žalované, tedy jménem, bydlištěm, rodným číslem a číslem jejího účtu a v období od 27. 10. 2023 do 7. 11. 2023 jí na tento účet poskytla celkem 50 000 Kč.11. Ohledně tvrzeného uzavření smlouvy o úvěru prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (prostřednictvím internetu) pak soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla své břemeno důkazní [§ 101 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], aniž o této skutečnosti mohla být řádně poučena ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř., neboť se z nařízeného jednání omluvila. Žalobkyně se omezila na předložení smlouvy o spotřebitelském úvěru, žádosti o spotřebitelský úvěr a obchodních podmínek, avšak ani jedna z uvedených listin neobsahuje vlastnoruční či zaručený elektronický podpis a není tudíž zřejmé, zda osoba, se kterou žalobkyně komunikovala, je právě žalovaná v této věci, tím méně pak, jaký by měl být obsah takového jednání. K tomu je rovněž třeba poznamenat, že předložená listina nazvaná smlouva obsahuje ujednání o úvěrovém limitu 30 000 Kč, avšak žalobkyně žalované v krátkém časovém úseku bez jediné splátky poskytla celkem 50 000 Kč.12. Třeba rovněž poukázat, že na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění (dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).13. Z § 104 zákona o spotřebitelském úvěru se podává, že smlouva, v níž se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu. Písemnou formu, jak vyplývá z textu citovaného ustanovení, je přitom nutno odlišit od formy listinné, neboť písemná forma může být realizována i bez listinné podoby a bez trvalého nosiče dat, například elektronickými prostředky komunikace na dálku, které splňují požadavky občanského zákoníku na písemnou formu, tedy možnost zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila (§ 561 odst. 1 o. z. a § 562 odst. 1, 2 o. z.). To by však nebyl tento případ, neboť ke sjednání smlouvy mělo dojít prostřednictvím prostředků komunikace na dálku registrací na internetové doméně právní předchůdkyně žalobkyně. Tato forma přitom nesplňuje požadavek na jednoznačnou identifikaci osoby, která smlouvu sjednává, neboť se tak děje (mimo jiné) bez uznávaného elektronického podpisu, resp. jiného jednoznačného identifikátoru v rámci uceleného systému zabezpečených internetových stránek. Nutno tudíž uzavřít, že v projednávaném případě smlouva, v níž měl být sjednán spotřebitelský úvěr, trpí nedostatkem písemné formy. V § 104 zákona o spotřebitelském úvěru je dále uvedeno, že nesplnění písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy. Zákon se zde přitom odchyluje od obecné úpravy stanovící, že právní úkon, který není učiněn ve formě stanovené zákonem, je neplatný (§ 582 odst. 1 o. z.), neboť v případě smlouvy o spotřebitelském úvěru by sankce neplatnosti dopadla nepřiměřeně tvrdě na spotřebitele, který by tím ztratil výhodu splátek, a mohl by se tak dostat do obtížně řešitelné situace, když prostředky z úvěru již zpravidla použil a nemá možnost je bezprostředně splatit v celé výši – kdyby měl tyto prostředky k dispozici, patrně by úvěru vůbec nevyužil. Toto ustanovení je tudíž nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele, tak, že nedostatek písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy, pouze pokud by neplatnost způsobila zhoršení postavení spotřebitele, neboť požadavek písemné formy smlouvy je jednou z forem ochrany spotřebitele, jelikož smlouva v písemné formě zaručuje uchování pro spotřebitele nezbytných údajů, týkajících se splácení poskytnutých prostředků, kontaktních údajů věřitele, údajů o době trvaní úvěru, úrokové sazbě, výši splátek a dalších. V projednávaném případě, dle v žalobě tvrzené smlouvy, měl být úvěr již zesplatněn, resp. žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě celého dluhu a sankce neplatnosti smlouvy tak zhoršení postavení spotřebitele nezpůsobí. Pokud smlouva není v listinné podobě (resp. zachycena na trvalém nosiči dat), nelze již s odstupem času zjistit, zda smlouva (či obchodní podmínky) předložená soudu odpovídá té, která byla vystavena na internetových stránkách žalobkyně ke dni jejího tvrzeného uzavření.14. S přihlédnutím ke shora vyloženým specifikům daného případu považuje soud za nezbytné s nedodržením písemné formy smlouvy, v souladu s principy ochrany spotřebitele, spojit sankci absolutní neplatnosti dle § 582 odst. 1 o. z. Pokud by tak neučinil, pozbylo by ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, týkající se stanovené formy, svého významu.15. Dále z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní, ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností. Zprostředkovaně pak tato po