24 C 17/2026-44 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 2. 1. 2026 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému zaplatit jí žalovanou částku spolu s úrokem z prodlení tam blíže specifikovaným. Uvedla, že žalovaný uzavřel dne 14. 2. 2025 se společností , právnická osoba, pomocí prostředků komunikace na dálku (na webovém portálu www., Anonymizováno, .cz) smlouvu o úvěru, podle které od společnosti obdržel převodem na účet částku 20 000 Kč, kterou se zavázal vrátit. Žalovaný však dosud neuhradil ničeho. Žalobou uplatněný nárok pak byl smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 postoupen žalobkyni.2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.3. Z listiny nazvané smlouva o úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že je datována 14. 2. 2025 a obsahuje ujednání o tom, že společnost , právnická osoba, (dále také jen „společnost“ či „právní předchůdkyně žalobkyně“) poskytne žalovanému převodem na účet č. , č. účtu, částku 20 000 Kč a žalovaný tyto peněžní prostředky vrátí a zaplatí úrok v sazbě 279,83 % ročně v maximálním počtu 11 minimálních splátek (5 % jistiny + přirostlý úrok) a 12. splátky ve výši zůstatku úvěru. Tato listina však neobsahuje vlastnoruční či zaručený elektronický podpis žalovaného. Další skutečnosti soud pro níže vyložený právní názor nezjišťoval.4. Z výpisů z účtu společnosti a sdělení banky soud zjistil, že dne 14. 2. 2025společnost převedla na účet č. , č. účtu, částku 20 000 Kč, přičemž majitelem tohoto účtu je žalovaný a naopak dne 8. 10. 2024 žalovaný na účet společnosti poukázal 0,01 Kč.5. Z dopisu ze dne 22. 3. 2025 soud zjistil, že jej společnost adresovala žalovanému a vyzývá jej zde k zaplacení 5 600 Kč jako minimální měsíční splátky.6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně dodatku a části seznamu pohledávek soud zjistil, že dne 12. 12. 2024 se společnost a žalobkyně dohodly na postoupení souboru pohledávek za dlužníky společnosti, a to včetně pohledávky za žalovaným uplatněné v tomto řízení.7. Z dopisu ze dne 14. 9. 2025 soud zjistil, že jím společnost oznamuje žalovanému, že pohledávku za ním ze shora citované smlouvy postoupila žalobkyni.8. Z dopisu ze dne 14. 9. 2025 soud zjistil, že jím zástupkyně žalobkyně žalovaného vyzývá k úhradě dluhu ze smlouvy ze dne 14. 2. 2025 ve výši 40 897,67 Kč s tím, že pokud tak do tří dnů neučiní, vystavuje se riziku podání žaloby.9. Z předloženého potvrzení soud zjistil, že společnost , Anonymizováno, , právnická osoba, . dne 18. 9. 2025 podala k přepravě u , právnická osoba, . zásilku č. , Anonymizováno, adresovanou žalovanému.10. Po zhodnocení shora uvedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Společnost s nyní i žalobkyně disponuje osobními údaji žalovaného, tedy jménem, bydlištěm, rodným číslem a číslem jeho účtu, dne 14. 2. 2025 společnost žalovanému převodem na účet poskytla 20 000 Kč.1. Ohledně tvrzeného uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (prostřednictvím internetu) pak soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla své břemeno důkazní [§ 101 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], přičemž svou neúčastí při jednání se vzdala dobrodiní poučení ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř. Žalobkyně se omezila na předložení smlouvy o úvěru, avšak tato listina neobsahuje vlastnoruční či zaručený elektronický podpis a není tudíž zřejmé, zda osoba, se kterou společnost komunikovala, je právě žalovaný v této věci, tím spíše, že obsahem takového jednání měla být smlouva v předloženém znění.2. I pokud by v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně prostřednictvím prostředků komunikace na dálku skutečně jednala se žalovaným (což prokázáno nebylo), bylo by nutno na projednávaný případ aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění (dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).3. Z § 104 zákona o spotřebitelském úvěru se podává, že smlouva, v níž se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu. Písemnou formu, jak vyplývá z textu citovaného ustanovení, je přitom nutno odlišit od formy listinné, neboť písemná forma může být realizována i bez listinné podoby a bez trvalého nosiče dat, například elektronickými prostředky komunikace na dálku, které splňují požadavky občanského zákoníku na písemnou formu, tedy možnost zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila (§ 561 odst. 1 o. z. a § 562 odst. 1, 2 o. z.). To by však nebyl tento případ, neboť ke sjednání smlouvy mělo dojít prostřednictvím prostředků komunikace na dálku registrací na internetové doméně právní předchůdkyně žalobkyně. Tato forma přitom nesplňuje požadavek na jednoznačnou identifikaci osoby, která smlouvu sjednává, neboť se tak děje (mimo jiné) bez uznávaného elektronického podpisu, resp. jiného jednoznačného identifikátoru v rámci uceleného systému zabezpečených internetových stránek. Nutno tudíž uzavřít, že v projednávaném případě smlouva, v níž měl být sjednán spotřebitelský úvěr, trpí nedostatkem písemné formy. V § 104 zákona o spotřebitelském úvěru je dále uvedeno, že nesplnění písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy. Zákon se zde přitom odchyluje od obecné úpravy stanovící, že právní úkon, který není učiněn ve formě stanovené zákonem, je neplatný (§ 582 odst. 1 o. z.), neboť v případě smlouvy o spotřebitelském úvěru by sankce neplatnosti dopadla nepřiměřeně tvrdě na spotřebitele, který by tím ztratil výhodu splátek, a mohl by se tak dostat do obtížně řešitelné situace, když prostředky z úvěru již zpravidla použil a nemá možnost je bezprostředně splatit v celé výši – kdyby měl tyto prostředky k dispozici, patrně by úvěru vůbec nevyužil. Toto ustanovení je tudíž nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele, tak, že nedostatek písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy, pouze pokud by neplatnost způsobila zhoršení postavení spotřebitele, neboť požadavek písemné formy smlouvy je jednou z forem ochrany spotřebitele, jelikož smlouva v písemné formě zaručuje uchování pro spotřebitele nezbytných údajů, týkajících se splácení poskytnutých prostředků, kontaktních údajů věřitele, údajů o době trvaní úvěru, úrokové sazbě, výši splátek a dalších. V projednávaném případě, dle v žalobě tvrzené smlouvy, měl být úvěr již zesplatněn a sankce neplatnosti smlouvy tak zhoršení postavení spotřebitele nezpůsobí. V dané věci by naopak nedostatek písemné formy (a jeho soudní aprobace) svědčil ve prospěch věřitele, který by tak měl možnost (bez ohledu na to, zda se tak skutečně děje či nikoliv) obsah smlouvy (zejména ujednání o smluvních pokutách a dalších sankcích) kdykoli v neprospěch spotřebitele měnit, neboť pokud smlouva není v listinné podobě (resp. zachycena na trvalém nosiči dat), nelze již s odstupem času zjistit, zda smlouva (či obchodní podmínky) předložená soudu odpovídá té, která byla vystavena na internetových stránkách žalobkyně ke dni jejího tvrzeného uzavření.4. S přihlédnutím ke shora vyloženým specifikům daného případu považuje soud za nezbytné s nedodržením písemné formy smlouvy, v souladu s principy ochrany spotřebitele, spojit sankci absolutní neplatnosti dle § 582 odst. 1 o. z. Pokud by tak neučinil, pozbylo by ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, týkající se stanovené formy, svého významu.5. Dále z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní, ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v p