24 C 355/2025-35 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 2. 10. 2025 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí žalovanou částku spolu s úroky z prodlení tam blíže specifikovanými. Uvedla, že se žalovanou uzavřela dne 18. 4. 2024, 23. 4. 2024 a 14. 5. 2024 pomocí prostředků komunikace na dálku (na webovém portálu www., Anonymizováno, .cz) smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které žalované poskytla převodem na účet částku celkem 30 000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala tyto prostředky vrátit a zaplatit úrok ve výši 40 % měsíčně kapitalizovaný pro první měsíc ve výši 12 000 Kč, a to do 21. 11. 2024. Žalovaná však dosud neuhradila ničeho. Žalovaná částka se tak skládá z jistiny ve výši 30 000 Kč, úroku ve výši 12 000 Kč a smluvní pokuty ve výši 7 740 Kč.2. Žalovaná se k věci nevyjádřila.3. Z listiny nazvané smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že je datována 18. 4. 2024 a obsahuje ujednání o tom, že žalobkyně poskytne žalované převodem na účet úvěr do výše limitu 20 000 Kč a žalovaná tyto peněžní prostředky v době neurčité vrátí a zaplatí úrok ve výši 40 % měsíčně tak, že každý měsíc splatí přirostlé úroky a jistinu může splatit kdykoliv. Tato listina však neobsahuje vlastnoruční či zaručený elektronický podpis žalované. Další skutečnosti soud pro níže vyložený právní názor nezjišťoval.4. Z potvrzení o provedené platbě, sdělení banky a výpisů z účtu soud zjistil, že dne 18. 4. 2024 žalobkyně žalované převedla na účet č. , č. účtu, částku 10 000 Kč, dne 23. 4. 2024 částku 5 000 Kč a dne 14. 5. 2024 částku 15 000 Kč.5. Ze scanu občanského průkazu a kartičky pojištěnce soud zjistil, že se jedná o doklady žalované.6. Z informací o účtu soud zjistil, že žalovaná k 18. 4. 2024 měla na účtu č. , č. účtu, disponibilní zůstatek 2 549,81 Kč a za období od 18. 11. 2023 do 18. 4. 2024 načerpala celkem , hodnota, různých úvěrů a dále, že často sázela.7. Z dopisu ze dne 18. 11. 2024 soud zjistil, že jím žalobkyně oznamovala žalované, že jelikož se dostala do prodlení se splácením, došlo dne 18. 11. 2024 k zesplatnění celého zůstatku úvěru ve výši 85 278 Kč.8. Z dopisu ze dne 7. 8. 2025 soud zjistil, že jím zástupkyně žalobkyně žalovanou vyzývá k úhradě dluhu ze smlouvy ze dne 18. 4. 2024 ve výši 95 487,97 Kč s tím, že pokud tak do tří dnů neučiní, vystavuje se riziku podání žaloby.9. Po zhodnocení shora uvedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastnic a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalobkyně disponuje osobními údaji žalované, tedy jménem, bydlištěm, rodným číslem a číslem jejího účtu a dne 18. 4. 2024 převedla na její účet částku 10 000 Kč, dne 23. 4. 2024 částku 5 000 Kč a dne 14. 5. 2024 částku 15 000 Kč.10. Ohledně tvrzeného uzavření smlouvy o úvěru prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (prostřednictvím internetu) pak soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla své břemeno důkazní [§ 101 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], aniž o této skutečnosti mohla být řádně poučena ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř., neboť se z nařízeného jednání omluvila. Žalobkyně se omezila na předložení smlouvy o spotřebitelském úvěru, avšak tato listina neobsahuje vlastnoruční či zaručený elektronický podpis a není tudíž zřejmé, zda osoba, se kterou žalobkyně komunikovala, je právě žalovaná v této věci. To by se mohlo podávat z informací o účtu, které žalobkyně pravděpodobně získala poté, co žalovaná ověřila svou totožnost pomocí bankovní identity, nicméně takovou skutečnost žalobkyně netvrdila. Podstatné však je, že pokud listina nazvaná smlouva o spotřebitelském úvěru neobsahuje podpis ani časové razítko, nelze konstatovat, že se obsahově shoduje s tou, se kterou by žalovaná snad na internetových stránkách žalobkyně vyslovila souhlas.11. I pokud by v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně prostřednictvím prostředků komunikace na dálku skutečně jednala se žalovanou (což prokázáno nebylo), bylo by nutno na projednávaný případ aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).12. Z § 104 zákona o spotřebitelském úvěru se podává, že smlouva, v níž se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu. Písemnou formu, jak vyplývá z textu citovaného ustanovení, je přitom nutno odlišit od formy listinné, neboť písemná forma může být realizována i bez listinné podoby a bez trvalého nosiče dat, například elektronickými prostředky komunikace na dálku, které splňují požadavky občanského zákoníku na písemnou formu, tedy možnost zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila (§ 561 odst. 1 o.z. a § 562 odst. 1, 2 o.z.). To by však nebyl tento případ, neboť ke sjednání smlouvy mělo dojít prostřednictvím prostředků komunikace na dálku registrací na internetové doméně žalobkyně. Tato forma přitom nesplňuje požadavek na jednoznačnou identifikaci osoby, která smlouvu sjednává, neboť se tak děje (mimo jiné) bez uznávaného elektronického podpisu, resp. jiného jednoznačného identifikátoru v rámci uceleného systému zabezpečených internetových stránek. Nutno tudíž uzavřít, že v projednávaném případě smlouva, v níž měl být sjednán spotřebitelský úvěr, trpí nedostatkem písemné formy. V § 104 zákona o spotřebitelském úvěru je dále uvedeno, že nesplnění písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy. Zákon se zde přitom odchyluje od obecné úpravy stanovící, že právní úkon, který není učiněn ve formě stanovené zákonem, je neplatný (§ 582 odst. 1 o.z.), neboť v případě smlouvy o spotřebitelském úvěru by sankce neplatnosti dopadla nepřiměřeně tvrdě na spotřebitele, který by tím ztratil výhodu splátek, a mohl by se tak dostat do obtížně řešitelné situace, když prostředky z úvěru již zpravidla použil a nemá možnost je bezprostředně splatit v celé výši – kdyby měl tyto prostředky k dispozici, patrně by úvěru vůbec nevyužil. Toto ustanovení je tudíž nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele, tak, že nedostatek písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy, pouze pokud by neplatnost způsobila zhoršení postavení spotřebitele, neboť požadavek písemné formy smlouvy je jednou z forem ochrany spotřebitele, jelikož smlouva v písemné formě zaručuje uchování pro spotřebitele nezbytných údajů, týkajících se splácení poskytnutých prostředků, kontaktních údajů věřitele, údajů o době trvaní úvěru, úrokové sazbě, výši splátek a dalších. V projednávaném případě, dle v žalobě tvrzené smlouvy, měl být úvěr již zesplatněn a sankce neplatnosti smlouvy tak zhoršení postavení spotřebitele nezpůsobí. V dané věci by naopak nedostatek písemné formy (a jeho soudní aprobace) svědčil ve prospěch věřitele, který by tak měl možnost (bez ohledu na to, zda se tak skutečně děje či nikoliv) obsah smlouvy (zejména ujednání o smluvních pokutách a dalších sankcích) kdykoli v neprospěch spotřebitele měnit, neboť pokud smlouva není v listinné podobě (resp. zachycena na trvalém nosiči dat), nelze již s odstupem času zjistit, zda smlouva (resp. obchodní podmínky) předložená soudu odpovídá té, která byla vystavena na internetových stránkách žalobkyně ke dni jejího tvrzeného uzavření.13. S přihlédnutím ke shora vyloženým specifikům daného případu považuje soud za nezbytné s nedodržením písemné formy smlouvy, v souladu s principy ochrany spotřebitele, spojit sankci absolutní neplatnosti dle § 582 odst. 1 o. z. Pokud by tak neučinil, pozbylo by ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, týkající se stanovené formy, svého významu.14. Dále z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní, ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebit