24 C 400/2025-50 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 5. 2. 2025 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí žalovanou částku spolu s úroky z prodlení tam blíže specifikovanými. Uvedla, že žalovaný uzavřel dne 13. 12. 2024 se společností , právnická osoba, pomocí prostředků komunikace na dálku (na webovém portálu www., Anonymizováno, .cz) smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které od společnosti obdržel převodem na účet částku 22 000 Kč a částku 3 400 Kč, které se zavázal vrátit. Jelikož však nehradil řádně, prohlásila společnost celý zůstatek úvěru splatným a pohledávku za žalovaným následně postoupila žalobkyni. Žalovaná částka pak sestává z jistiny ve výši 21 949 Kč a smluvních úroků ve výši 13 169 Kč.2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.3. Z listiny nazvané smlouva o revolvingovém úvěru , Anonymizováno, č. , hodnota, soud zjistil, že je datována 13. 12. 2024 a obsahuje ujednání o tom, že společnost , Anonymizováno, (dále také jen „společnost“ či „právní předchůdkyně žalobkyně“) poskytne žalovanému převodem na účet č. , č. účtu, úvěr do výše limitu 22 000 Kč a žalovaný tyto peněžní prostředky bude postupně vracet v měsíčních splátkách spolu s placením úroku ve výši 150 % ročně a dalšími poplatky, přičemž tato splátka je proměnlivá s počáteční výší 3 812 Kč. Tato listina však neobsahuje vlastnoruční či zaručený elektronický podpis žalovaného. Další skutečnosti soud pro níže vyložený právní názor nezjišťoval, stejně jako žádná skutková zjištění nečinil ze všeobecných obchodních podmínek.4. Ze sdělení společnosti , právnická osoba, . soud zjistil, že majitelem a disponentem účtu č. , č. účtu, je žalovaný v této věci a na tento účet obdržel od společnosti dne 13. 12. 2024 částku 22 000 Kč a dne 17. 12. 2024 částku 3 400 Kč. Totéž se podává z žalobkyní předloženého výpisu z účtu.5. Z dopisu ze dne 14. 5. 2025 soud zjistil, že jím společnost oznamovala žalovanému, že vzhledem k jeho prodlení celý zůstatek úvěru ke dni 14. 5. 2025 zesplatnila.6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024, jejího dodatku ze dne 12. 12. 2024 a části seznamu soud zjistil, že se společnost se žalobkyní dohodla na postoupení souboru pohledávek včetně pohledávky za žalovaným uplatněné v tomto řízení.7. Z dopisu ze dne 19. 6. 2025 soud zjistil, že jím společnost oznamovala žalovanému, že pohledávku za ním postoupila žalobkyni.8. Z dopisu ze dne 19. 6. 2025 soud zjistil, že jím tehdejší zástupce žalobkyně žalovaného vyzýval k úhradě dluhu ze smlouvy č. , hodnota, uzavřené se společností ve výši 43 049,75 Kč s tím, že pokud tak do tří dnů neučiní, vystavuje se riziku podání žaloby. Z přiloženého podacího lístku se podává, že tento dopis byl žalovanému odeslán 19. 6. 2025.9. Po zhodnocení shora uvedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, mohl soud pouze uzavřít, že žalobkyně a její právní předchůdkyně disponuje osobními údaji žalovaného, tedy jménem, bydlištěm, rodným číslem a číslem jeho účtu, přičemž právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému na účet č. , č. účtu, poskytla dne 13. 12. 2024 částku 22 000 Kč a dne 17. 12. 2024 částku 3 400 Kč. Pohledávku za žalovaným pak společnost postoupila žalobkyni.10. Ohledně tvrzeného uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (prostřednictvím internetu) pak soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla své břemeno důkazní [§ 101 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], přičemž neúčastí při jednání se vzdala dobrodiní poučení ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř. Žalobkyně se omezila na předložení smlouvy o revolvingovém úvěru a obchodních podmínek, avšak ani jedna z uvedených listin neobsahuje vlastnoruční či zaručený elektronický podpis a není tudíž zřejmé, zda osoba, se kterou žalobkyně komunikovala, je právě žalovaný v této věci.11. Třeba rovněž poukázat, že na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění (dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).12. Z § 104 zákona o spotřebitelském úvěru se podává, že smlouva, v níž se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu. Písemnou formu, jak vyplývá z textu citovaného ustanovení, je přitom nutno odlišit od formy listinné, neboť písemná forma může být realizována i bez listinné podoby a bez trvalého nosiče dat, například elektronickými prostředky komunikace na dálku, které splňují požadavky občanského zákoníku na písemnou formu, tedy možnost zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila (§ 561 odst. 1 o. z. a § 562 odst. 1, 2 o. z.). To by však nebyl tento případ, neboť ke sjednání smlouvy mělo dojít prostřednictvím prostředků komunikace na dálku registrací na internetové doméně právní předchůdkyně žalobkyně. Tato forma přitom nesplňuje požadavek na jednoznačnou identifikaci osoby, která smlouvu sjednává, neboť se tak děje (mimo jiné) bez uznávaného elektronického podpisu, resp. jiného jednoznačného identifikátoru v rámci uceleného systému zabezpečených internetových stránek. Nutno tudíž uzavřít, že v projednávaném případě smlouva, v níž měl být sjednán spotřebitelský úvěr, trpí nedostatkem písemné formy. V § 104 zákona o spotřebitelském úvěru je dále uvedeno, že nesplnění písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy. Zákon se zde přitom odchyluje od obecné úpravy stanovící, že právní úkon, který není učiněn ve formě stanovené zákonem, je neplatný (§ 582 odst. 1 o. z.), neboť v případě smlouvy o spotřebitelském úvěru by sankce neplatnosti dopadla nepřiměřeně tvrdě na spotřebitele, který by tím ztratil výhodu splátek, a mohl by se tak dostat do obtížně řešitelné situace, když prostředky z úvěru již zpravidla použil a nemá možnost je bezprostředně splatit v celé výši – kdyby měl tyto prostředky k dispozici, patrně by úvěru vůbec nevyužil. Toto ustanovení je tudíž nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele, tak, že nedostatek písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy, pouze pokud by neplatnost způsobila zhoršení postavení spotřebitele, neboť požadavek písemné formy smlouvy je jednou z forem ochrany spotřebitele, jelikož smlouva v písemné formě zaručuje uchování pro spotřebitele nezbytných údajů, týkajících se splácení poskytnutých prostředků, kontaktních údajů věřitele, údajů o době trvaní úvěru, úrokové sazbě, výši splátek a dalších. V projednávaném případě, dle v žalobě tvrzené smlouvy, měl být úvěr již zesplatněn a sankce neplatnosti smlouvy tak zhoršení postavení spotřebitele nezpůsobí. Pokud smlouva není v listinné podobě (resp. zachycena na trvalém nosiči dat), nelze již s odstupem času zjistit, zda smlouva (či obchodní podmínky) předložená soudu odpovídá té, která byla vystavena na internetových stránkách žalobkyně ke dni jejího tvrzeného uzavření.13. S přihlédnutím ke shora vyloženým specifikům daného případu považuje soud za nezbytné s nedodržením písemné formy smlouvy, v souladu s principy ochrany spotřebitele, spojit sankci absolutní neplatnosti dle § 582 odst. 1 o. z. Pokud by tak neučinil, pozbylo by ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, týkající se stanovené formy, svého významu.14. Dále z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní, ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrán