13 C 1/2021-42 — Okresní soud v Děčíně

Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení celkem částky 36 145,24 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 28. 11. 2016 smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky až do výše disponibilního úvěrového limitu ve výši 10 000 Kč, který byl v průběhu trvání smlouvy navýšen na částku 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit spolu s úroky a poplatky, a to ve splátkách po 398 Kč měsíčně, po navýšení disponibilního úvěrového limitu pak ve splátkách po 1 110 Kč měsíčně. Žalovaný však porušil své povinnosti a úvěr řádně nesplácel, žalobkyně tedy využila svého práva a od úvěrové smlouvy jednostranně odstoupila. Odstoupením od smlouvy došlo k zesplatnění úvěru ke dni 13. 4. 2020. Ke dni podání žaloby eviduje žalobkyně pohledávku za žalovaným ve výši 36 145,24 Kč skládající se z dlužné jistiny ve výši 29 415,96 Kč, splátek pojištění ve výši 1 269,52 Kč, úroků vyčíslených ke dni odstoupení na částku 3 159,76 Kč, nákladů v případě ukončení smlouvy o úvěru ze strany věřitele ve výši 1 500 Kč a nákladů za upomínky ve výši 800 Kč. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: Žalobkyně s žalovaným uzavřela dne 28. 11. 2016 smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky až do výše disponibilního úvěrového limitu ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky žalobkyni vrátit spolu s úroky a poplatky ve splátkách po 398 Kč měsíčně. V průběhu trvání smlouvy pak došlo k navýšení disponibilního úvěrového limitu na částku 30 000 Kč, s tím, že splátka pak činila 1 110 Kč měsíčně. Nedílnou součástí smlouvy o úvěru byl sazebník poplatků, který spolu se smlouvou upravoval vzájemná práva a povinnosti stran. Podpisem smlouvy o úvěru žalovaný přistoupil ke smlouvě o skupinovém pojištění pro případ ztráty schopnosti splácet úvěr včetně všeobecných obchodních podmínek a zavázal se hradit měsíčně pojištění ve výši 0,65 % aktuálního dluhu žalovaného vůči žalobkyni. Závazek sjednaný ve smlouvě byl ze strany žalobkyně splněn a žalovanému byl dne 2. 12. 2016 převodem na jeho účet poskytnut sjednaný úvěr. Naproti tomu žalovaný své povinnosti porušil, když nehradil jednotlivé splátky úvěru. Žalobkyně tedy v souladu s ustanovením smlouvy od této smlouvy odstoupila a úvěr zesplatnila ke dni 13. 4. 2020. Žalovaný v průběhu trvání úvěrového vztahu načerpal celkem částku 45 815 Kč a uhradil celkem částku 32 955,64 Kč, jak bylo soudem zjištěno z výpisu čerpání, splátek a úhrad. Předžalobní výzvou ze dne 1. 7. 2020, která byla odeslána na poslední známou adresu žalovaného dne 3. 7. 2020, upomenula žalobkyně žalovaného o zaplacení dlužné částky s upozorněním, že pokud nebude dlužná částka uhrazena, bude se žalobkyně svého nároku domáhat soudní cestou. Soud věc posoudil po právní stránce takto: <i>Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. (dále jen„ občanský zákoník“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel požadovat zaplacení úroku z prodlení ve výši sjednané stranami, a nebyla-li sazba sjednána, potom ve výši stanovené nařízením vlády. Tímto je nařízení [číslo] Sb.</i> Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně své smluvní povinnosti dostála, když úvěr žalovanému poskytla, avšak žalovaný svou smluvní povinnost porušil tím, že úvěr řádně a včas nesplácel. Žalovaný se tedy ocitl v prodlení se zaplacením svého peněžitého dluhu a žalobkyni proto náleží i právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 3 828 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 650 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 36 145,24 Kč sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 800 Kč ve výši 378 Kč.