6 C 43/2019-186 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobce se podanou žalobou doručenou okresnímu soudu dne [datum] domáhal po žalované zaplacení nemajetkové újmy ve výši 414 500 Kč z důvodu, že vůči žalobci bylo zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu podle § 184 odst. 1 trestního zákona, kterého se měl dopustit v roce 2014 svým prohlášením na veřejném zasedání zastupitelstva [územní celek]. Obsahem prohlášení bylo, že [jméno] [příjmení] vytunelovala [právnická osoba], přičemž toto jeho prohlášení se nemělo zakládat na pravdě, čímž měl poškodit jméno a pověst [jméno] [příjmení] v rovině osobní i pracovních vztahů. 2. Ve věci rozhodl [název soudu] rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], kterým žalobce obžaloby zprostil podle § 226 písm. b) trestního řádu, přičemž rozsudek nabyl právní moci [datum]. 3. V důsledku trestního stíhání, byl žalobce ohrožen trestní sazbou s horní hranicí jednoho roku. Po celou dobu trvání trestního stíhání od [datum] do [datum] byl vystaven duševním útrapám spočívajícím v prožívaném negativním stresu, trpěl nespavostí, podrážděností, úzkostí, došlo k narušení rodinné pohody. Trestní stíhání zasáhlo i do žalobcovi dobré pověsti. Jeho trestní stíhání se stalo věcí veřejnou a negativně se odrazilo i v politické činnosti žalobce, kdy se mu nepodařilo uspět v krajských ani v parlamentních volbách, přičemž neúspěšná byla i jeho snaha uhájit post starosty obce Benešov nad Ploučnicí, který doposud zastával. Partnerka žalobce, jakož i členové rodiny čelili dotazům ohledně jeho trestního stíhání, žalobce pociťoval nepříjemný tlak na jeho čest a dosavadní bezúhonnost, což přispělo k jeho rozhodnutí obec Benešov nad Ploučnicí opustit a přestěhovat se do nedalekého [obec]. 4. Žalovaná odškodnila výše popsané zásahy do osobní, rodinné a profesní sféry žalobce částkou toliko 85 500 Kč. Žalobce však považuje takovéto odškodnění za nedostatečné. Jako adekvátní se v posuzovaném případě jeví částky 500 000 Kč, proto žalobce vznesl nárok na zaplacení dalších 414 500 Kč a to včetně zákonného úroku z prodlení od dne [datum], když žalovaná přes výzvu odmítla žalobci plnit dobrovolně. 5. Žalovaná se ve věci vyjádřila tak, že nesporovala zahájení trestního stíhání žalobce ani jeho ukončení pravomocným zprošťujícím rozsudkem. Žalovaná se přitom přihlásila k odpovědnosti za neoprávněnost tohoto trestního stíhání, když ve svém písemném stanovisku ze dne [datum] adresovaném žalobci vyslovila omluvu za jeho nezákonné trestní stíhání a vedle nákladů trestního řízení přiznala žalobci zadostiučinění v podobě peněžní částky 85 500 Kč. Takovéto odškodnění nemajetkové újmy odpovídalo závažnosti trestného činu, pro který byl žalobce neoprávněně stíhán. Žalobní požadavek na zaplacení dalších 414 500 Kč pak žalovaná označila za neoprávněný. V této souvislosti poukázala na rozhodnutí [název soudu] sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka] s tím, že v rámci těchto řízení byly řešeny do značné míry obdobné případy s nyní projednávanou věcí. Ve výše uvedených věcech byly totiž řešeny případy odškodnění zastupitelů obce, kteří byly trestním soudem zproštěni obžaloby ze spáchání trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku podle § 221 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž poškozeným bylo přiznáno odškodnění ve výši 80 000 Kč. 6. Na posuzovanou věc dopadají ustanovení § 1, odst. 1, § 2, § 5, § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 31 a § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen odškodňovací zákon). Mezi účastníky řízení přitom nebylo sporu o tom, že za nezákonné rozhodnutí je považováno rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, které posléze skončilo zproštěním obžaloby. Žalobce proto ve smyslu shora uvedených zákonných ustanovení má nárok na náhradu nemajetkové újmy, která mu v souvislosti s trestním stíháním vznikla. [příjmení] vznik nemajetkové újmy, jakož i její intenzita se ovšem nepředpokládají a musí být tedy prokázány, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou prokazovat netřeba. Zároveň ovšem výše soudem přiznaného zadostiučinění musí odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují. Až v případě, kdy porovnání se shodnými (resp. obdobnými) případy nebylo možné z důvodu, že soud vhodné případy ke srovnání neshledal, je možné přistoupit ke stanovení přiměřeného zadostiučinění bez srovnání, v každém případě ovšem v takové formě a případně výši, aby odpovídalo obecně vnímané spravedlnosti a ekonomické realitě České republiky. 7. Z výše uvedeného je zřejmé, že tvrzení žalobce týkajících se způsobu a míry, jakým bylo zasaženo do jeho osobnostní sféry, je vhodné primárně (ještě dříve, než je přistoupeno k jejich prokazování) porovnat s tím, zda v minulosti v rozhodovací praxi soudu nebyl již obdobný případ řešen, případně jaká výše odškodnění byla v takovémto případě přiznána. Soud tak přistoupil k porovnání s případy, které pro tento účel označil žalobce, jednak žalovaná, v neposlední řadě s případy dalšími, které se v rámci rozhodovací praxe soudů vyskytly. 8. Žalobce na podporu svého žalobního požadavku označil rozhodnutí [název soudu] sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka] a dále rozhodnutí [název soudu] sp. zn. [spisová značka]. V rámci těchto řízení soudy přiznaly odškodnění imateriální újmy ve výši 500 000 Kč, resp. 400 000 Kč. Z obsahu odůvodnění těchto rozhodnutí však vyplývá, že se především co do povahy trestních řízení, která byla proti poškozeným osobám vedena, nejedná o rozhodnutí, k nimž by mohlo být v nyní projednávané věci přihlíženo při stanovení výše odškodnění. Případy, na které je žalobcem odkazováno se zásadně liší od nyní projednávaného případu závažností trestné činnosti, která v těchto řízeních byla trestně stíhaným osobám kladena za vinu. A nejedná se pouze o výši trestní sazby, kterou v těchto řízeních byly trestně stíhané osoby ohroženy. Jestliže žalobci hrozil trest odnětí svobody do jednoho roku, přičemž vzhledem k jeho dosavadní bezúhonnosti bez hrozby jeho bezprostředního výkonu, pak v porovnávaných trestních věcech trestně stíhaným osobám reálně uložení několikaletých nepodmíněných trestů hrozilo. Odškodnění v řádu statisíců korun se těmto osobám dostalo za nezákonné trestní stíhání pro trestnou činnost, jež měla spočívat ve vědomém lhaní před soudem, které bylo spojeno se znaleckou činností, v účasti na organizované zločinecké skupině, vydírání, korupčním jednání, či pohlavním zneužívání. Evidentně se tak jedná o trestnou činnost, jejíž vnímání ve společnosti je velice negativní a již na první pohled pro nezákonně (ve smyslu odškodňovacího zákona) stíhané osoby velice zatěžující a zásadně ji nelze s trestným činem pomluvy, pro který byl žalobce stíhán, srovnat. Ani další dvě rozhodnutí, na které žalobce poukázal, se pro nyní posuzovanou věc nejeví přiléhavými. Ve věci [název soudu] sp. zn. [spisová značka] sice bylo přiznáno odškodnění v celkové výši 400 000 Kč, nicméně opět pro trestnou činnost zcela jiné povahy, než která byla žalobci kladena za vinu. Jednalo se totiž o trestnou činnost spojenou s pojišťovacím podvodem páchanou ve spolupachatelství, přičemž spáchání této trestné činnosti bylo ohroženo trestní sazbou v rozmezí od pěti do dvanácti let odnětí svobody. Konečně ani ve věci [název soudu] sp. zn. [spisová značka] nebylo přiznáno odškodnění ve výši statisíců korun proto, že by došlo k neoprávněnému trestnímu stíhání pro bagatelní trestnou činnost (tak, jak je tomu v nyní projednávané věci), nýbrž pro závažnou majetkovou trestnou činnost, kdy opět v případě uznání viny reálně hrozil výkon trestu odnětí svobody. 9. Naopak jako přiléhavé pro přiznání přiměřeného zadostiučinění shledal soud rozhodnutí ve věci [název soudu] sp. zn. [spisová značka], ve kterém se jednalo o vedení trestního stíhání proti starostovi menší obce pro trestné činy porušování povinností při správě cizího majetku dle § 255 odst. 1 trestního zákona, zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákona, zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 trestního zákona a následně podvodu podle § 250 odst. 1 a 2 trestního zákona, za které hrozil trest odnětí svobody až na tři roky, trestní stíhání trvalo necelé tři roky a skončilo zproštěním obžaloby. Ve srovnání s posuzovanou věcí šlo rovněž o stíhání zastupitele menší obce, avšak pro jiné trestné činy, u nichž hrozilo uložení trestu s maximální horní hranicí tří roků. Trestní stíhání pak trvalo přibližně po stejnou dobu. Srovnatelný je i zásah do osobnostní sféry, neboť v obou případech vešlo trestní stíhání v obecnou známost, která v případě menší obce, kde se občané znají, na rozdíl od anonymního prostředí většího města, je způsobilá intenzivně zasáhnout do osobnostní sféry negativními projevy okolí. Obdobně pak došlo k zásahům do osobního a rodinného ži