32 C 105/2023-18 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku. Uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně, a to [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], [IČO] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) dne 1. 3. 2021 uzavřela se žalovaným úvěrovou smlouvu [číslo] na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit v pravidelných měsíčních splátkách do 1. 5. 2022 spolu se sjednaným příslušenstvím, přičemž se zavázal zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky pro případ prodlení. Žalovaný ale úvěr splatil pouze ve výši 8 000 Kč, zbylou část úvěru žalovaný nevrátil. 2. Žalobkyně dále uvedla, že před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného a to tak, že vyšla z údajů vyplněných žalovaným v žádosti o úvěr, které ověřila z listin uvedených na této žádosti. 3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 4. Ze smlouvy [číslo] ze dne 1. 3. 2021 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splácet částkou 1 992 Kč ve 14 splátkách splatných měsíčně a uhradit též úrok ve výši 1 444 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 7 350 Kč, náklady na vyhodnocení případu ve výši 1 394 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 700 Kč. Pro případ prodlení se žalovaný zavázal uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % za každý den prodlení. Žalovaný převzal částku 15 000 Kč při podpisu smlouvy. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně informovala žalovaného o výši částky, kterou bude nutno splatit, jakož i o výši RPSN. 5. Ze žádosti o úvěr soud zjistil, že žalovaný před poskytnutím úvěru právní předchůdkyni žalobkyně uvedl, že má důchod ve výši 17 239 Kč, na bydlení včetně energií vynaloží 1 000 Kč, na dopravu, jídlo, osobní náklady částku 3 860 Kč, srážky ze mzdy či výživné činí 1501 Kč, to vše měsíčně. K ověření příjmu žalovaný předložil složenky. 6. Z rámcové smlouvy o postupování pohledávek ve znění dodatku č. 1 a dílčí smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy soud zjistil, že se právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně dohodly na postoupení pohledávky za žalovaným. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 10. 11. 2022 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému postoupení své pohledávky, přičemž oznámení bylo zasláno žalovanému dne 11.11.2022, jak soud zjistil z podacího archu z tohoto dne. 7. Z výpisu úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky se podává, že žalobkyně eviduje ve svém systému skutečnost, že odeslala žalovanému dopis dne 15. 12. 2022 pověřený pracovník věřitele uskutečnil cestu za žalovaným dne 16. 12. 2022. 8. Z oznámení ze dne 27. 11. 2022 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky. Z výzvy ze dne 15. 12. 2022 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky. Z výzvy ze dne 1. 3. 2023 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky před pohrůžkou žaloby, přičemž výzva byla odeslána dne 3.3.2023, jak soud zjistil z příslušného podacího archu. 9. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: 10. Právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splácet částkou 1 992 Kč ve 14 splátkách splatných měsíčně a uhradit též úrok ve výši 1 444 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 7 350 Kč, náklady na vyhodnocení případu ve výši 1 394 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 700 Kč. Pro případ prodlení se žalovaný zavázal uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % za každý den prodlení. Žalovaný převzal částku 15 000 Kč při podpisu smlouvy. Předchůdkyně žalobkyně informovala žalovaného o výši částky, kterou bude nutno splatit, jakož i o výši RPSN. Před poskytnutím úvěru právní předchůdkyni žalobkyně žalovaný uvedl, že má důchod ve výši 17 239 Kč, na bydlení včetně energií vynaloží 1 000 Kč, na dopravu, jídlo, osobní náklady částku 3 860 Kč, srážky ze mzdy či výživné činí 1501 Kč, to vše měsíčně. K ověření příjmu žalovaný předložil složenky. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně se dohodly na postoupení pohledávky za žalovaným, předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému postoupení své pohledávky, přičemž oznámení bylo zasláno žalovanému dne 11.11.2022. Žalobkyně eviduje ve svém systému skutečnost, že odeslala žalovanému dopis dne 15. 12. 2022 pověřený pracovník věřitele uskutečnil cestu za žalovaným dne 16. 12. 2022. Žalovaný vrátil pouze částku ve výši 8 000 Kč, zbylou část dluhu žalovaný ani přes výzvy ze dne 27. 11. 2022, 15. 12. 2022 a 1. 3. 2023. 11. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: 12. Uzavřená smlouva jeví znaky smlouvy o úvěru podle § 2395 o. z., neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. 13. Jelikož shora uvedenou smlouvu žalovaný neuzavřel v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřel ji jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., proto se na věc vztahuje i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú“). ostatně i z úvěrové smlouvy vyplývá, že jí účastníci uzavřeli i podle tohoto zákona. Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú. třeba považovat i peněžitou zápůjčku) před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění ke dni uzavření smlouvy, neplatná, přičemž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 14. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka. 15. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., kdy s účinností od 29. 5. 2022 je soud povinen k neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu. 16. V dané věci soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované