32 C 126/2023-38 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku. Uvedla, že dne 3. 3. 2021 uzavřela se žalovaným úvěrovou smlouvu č. 816159, na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 26 200 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit v pravidelných splátkách ve výši 1/5 dlužné částky, nejméně 300 Kč splatných měsíčně spolu se sjednaným příslušenstvím. Žalovaný ale úvěr splatil pouze ve výši 54 416 Kč, zbylou část úvěru žalovaný nevrátil. Dle smluvních ujednání se úvěr stal splatným při prodlení žalovaného delším než dva měsíce, k prodlení došlo dne 1. 9. 2022. 2. Žalobkyně dále uvedla, že před uzavřením smlouvy žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného a to tak, že nahlédla do veřejně přístupných rejstříků, a to obchodní rejstřík, živnostenský rejstřík, insolvenční rejstřík, administrativní registr ekonomických subjektů, centrální evidence exekucí, katastr nemovitostí, přičemž žalobkyně nenašla negativní záznam. Dále žalobkyně vyšla z tvrzeného příjmu ve výši 16 000 Kč a výdajů 4 500 Kč. Výši příjmů žalobkyně ověřila z výplatní pásky žalovaného, kde je patrný příjem ve výši 16 743 Kč. Při ověřování výdajů vyšla žalobkyně ze statistického modelu, kdy z údajů uvedených na stránkách ČSÚ vyplývá výše výdajů na člena průměrné české domácnosti v průměru 12 500 Kč. Žalovaná vyšla tedy z výdajů sdělených žalovaným ve výši 4 500 Kč, ke kterým přičetla náklady na úhradu pravidelné splátky ve výši 1 200 Kč a úvěruschopnost posoudila tak, že odečetla od příjmů ve výši 16 743 Kč výši výdajů 5 700 Kč, přičemž dospěla k závěru, že zbývající částka 11 043 Kč je dostatečná pro poskytnutí úvěru. 3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 4. Ze smlouvy č. 816159 ze dne 3. 3. 2021 soud zjistil, že žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout úvěr až do částky 50 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splácet částkou ve výši 1/5 částky dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce; nejméně však výše minimální splátky úvěru činí 300 Kč, žalovaný se současně zavázal uhradit poplatek za čerpání úvěru ve výši 20 %, dále úrok ve výši 20 % měsíčně, tedy 240 % ročně, a dále smluvní pokutu za každý den prodlení ve výši 0,1 % denně, nejvýše však do poloviny výše úvěru, nejvýše však 200 000 Kč. Poplatek a úrok se ke konci kalendářního měsíce stávají součástí jistiny. 5. Z výpisů z běžného účtu [číslo] ze dne 30. 7. 2021, 29. 10. 2021, 30. 11. 2021, 31. 1. 2022, 31. 3. 2021, 31. 5. 2021, 31. 8. 2021 a 31. 12. 2021 soud zjistil, že žalovaný čerpal úvěr ve výši 26 200 Kč. 6. Výzvou ze dne 17. 1. 2023 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužných částek pod pohrůžkou podání žaloby, jak soud zjistil z příslušné výzvy, přičemž výzva byla odeslána dne 19. 1. 2023, jak soud zjistil z příslušného podacího archu. 7. Z elektronické žádosti o úvěr soud zjistil, že žalovaný v žádosti o úvěr uvedl výši příjmů 16 000 Kč, výši výdajů ve výši 4 500 Kč a informaci o tom, že žalovaný žije u rodičů. 8. Z výplatní pásky žalovaného soud zjistil, že žalobkyně disponovala výplatní páskou žalovaného s uvedením příjmu 16 743 Kč. 9. Soud neprovedl další důkazy k průběhu dalšího smluvního vtahu, když skutečnosti, které jimi měly být prokázány, nejsou s ohledem na právní posouzení věci významné. 10. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: 11. Žalobkyně poskytla žalovanému úvěr až do výše 50 000 Kč, který žalovaný čerpal do výše 26 200 Kč a zavázal se jej splácet částkou ve výši 1/5 částky dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce; nejméně však výše minimální splátky úvěru činí 300 Kč, žalovaný se současně zavázal uhradit poplatek za čerpání úvěru ve výši 20 %, dále úrok ve výši 20 % měsíčně, tedy 240 % ročně a dále smluvní pokutu za každý den prodlení ve výši 0,1 % denně, nejvýše však do poloviny výše úvěru, nejvýše však 200 000 Kč. Poplatek a úrok se ke konci kalendářního měsíce stávají součástí jistiny. Žalovaný zaplatil žalobkyni částku ve výši 54 416 Kč. Před poskytnutím úvěru žalobkyně zjistila z výplatní pásky, že výše příjmu žalovaného činí 16 743 Kč. Žalobkyně v důsledku prodlení žalovaného se splácením dluhu vyzvala žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky pod pohrůžkou podání žaloby. 12. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: 13. Uzavřená smlouva jeví znaky smlouvy o úvěru podle § 2395 o. z., neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. 14. Jelikož shora uvedenou smlouvu žalovaný neuzavřel v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřel ji jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., proto se na věc vztahuje i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú“). Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú. třeba považovat i peněžitou zápůjčku) před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění ke dni uzavření smlouvy, neplatná, přičemž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 15. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka. 16. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., kdy s účinností od 29. 5. 2022 je soud povinen k neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu. 17. V dané věci soud zjistil, že žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného tak, že ověřila výši příjmů žalovaného z výplatní pásky. 18. Soudní praxe je ustálena v závěru, že při zkoumání úvěruschopnosti úvěrující nepostupuje s potřebnou odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti, pokud se spolehne jen na spotřebitelem tvrzené údaje, které nikterak neověří, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 14 VSOL 58/2018-80, č.j. 1 ICm 1382/2017, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 53 ICm 3291/2018-22, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015 – 39 či rozs