32 C 196/2023-26 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku. Uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) dne 6. 2. 2021 uzavřela s žalovanou úvěrovou smlouvu [číslo] na základě které poskytla žalované úvěr ve výši 10 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit v pravidelných týdenních splátkách do 5. 2. 2022 spolu se sjednaným příslušenstvím. Žalovaná ale úvěr splatila pouze ve výši 1 400 Kč, zbylou část úvěru žalovaná nevrátila. 2. Žalobkyně dále uvedla, že před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované a to tak, že vyšla z údajů vyplněných žalovanou v žádosti o úvěr a v zákaznické kartě, které ověřila z listin zde uvedených. 3. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. 4. Ze smlouvy [číslo] ze dne 6. 2. 2021 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalované poskytnout úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaná se zavázala jej splácet částkou 394 Kč v 52 splátkách splatných týdně. Ze smlouvy rovněž bylo zjištěno, že žalovaná obdržela částku 10 000 Kč při podpisu smlouvy. 5. Z úvěrové karty ke smlouvě [číslo] soud zjistil, že žalovaná před poskytnutím úvěru sdělila právní předchůdkyni žalobkyně, že bydlí v nájmu, je vdaná, má 1 vyživovací povinnost, je na mateřské dovolené, její čistý měsíční příjem činí 10 000 Kč, ostatní příjmy 500 Kč měsíčně a její výdaje činí 4 500 Kč. Dále sdělila, že nemá kreditní kartu a nemá zápůjčku u jiné společnosti. Uvedené údaje o čistých příjmech právní předchůdkyně žalobkyně ověřila z rozhodnutí o přiznání dávky, údaje o výdajích a ostatních příjmech pak žalobkyně nikterak neověřila. 6. Žalobkyně výzvou ze dne 1. 6. 2023 vyzvala žalovanou k úhradě dlužných částek pod pohrůžkou podání žaloby, jak soud zjistil z příslušné výzvy, přičemž výzva byla odeslána dne 1. 6. 2023, jak soud zjistil z podacího lístku ze dne 1.6.2023. 7. Ze smlouvy o postoupení pohledávky a z její přílohy, kterou tvoří seznam postoupených pohledávek, soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně se dohodly na postoupení pohledávky z úvěrové smlouvy [číslo] za žalovanou, přičemž postoupení bylo oznámeno žalovanému, jak soud zjistil z oznámení pohledávky ze dne 16.12. 2022 a z podacího lístku ze dne 13. 1. 2023. 8. Z tabulky umoření ze dne 19. 12. 2022 soud zjistil, že žalovaná čerpala dne 6. 2. 2021 úvěr ve výši 10 000 Kč a uhradila žalobkyni celkem částku 1 400 Kč. 9. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: 10. Právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalované poskytnout úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaná se zavázala jej splácet částkou 394 Kč týdně v 52 splátkách, přičemž žalovaná čerpala úvěr v plné výši a vrátila pouze částku ve výši 1 400 Kč. Před poskytnutím úvěru právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalované tak, že vyšla ze žalovanou sdělené výše příjmů ve výši 10 000 Kč, které ověřila z rozhodnutí o přiznání dávky, z„ jiných“ příjmů ve výši 500 Kč měsíčně, které nijak neověřila a z žalovanou sdělené výše výdajů 4 500 Kč, které blíže rovněž neověřila. Právní předchůdkyně žalobkyně se se žalobkyní dohodla na postoupení pohledávky, přičemž postoupení bylo oznámeno žalovanému. Žalobkyně v důsledku prodlení žalované se splácením dluhů vyzvala žalovanou k vrácení zbytku dlužné částky pod pohrůžkou podání žaloby. Žalovaná zbytek dluhu neuhradila. 11. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: 12. Uzavřená smlouva jeví znaky smlouvy o úvěru podle § 2395 o. z., neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. 13. Jelikož shora uvedenou smlouvu žalovaná neuzavřela v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřela ji jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., vztahuje se na věc i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú“). Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú. třeba považovat i peněžitou zápůjčku) před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění ke dni uzavření smlouvy, neplatná, přičemž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 14. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka. 15. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., kdy s účinností od 29. 5. 2022 je soud povinen k neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu. 16. V dané věci soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované tak, že si vyžádala od žalované údaje o jejích příjmech a výdajích, přičemž údaje o příjmech ověřila z rozhodnutí o přiznání dávky, avšak výši ostatních tvrzených příjmů žalované ani výdaje žalované právní předchůdkyně nikterak neověřila. 17. Soudní praxe je ustálena v závěru, že při zkoumání úvěruschopnosti úvěrující nepostupuje s potřebnou odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti, pokud se spolehne jen na spotřebitelem tvrzené údaje, které nikterak neověří, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 14 VSOL 58/2018-80, č.j. 1 ICm 1382/2017, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 53 ICm 3291/2018-22, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015 – 39 či rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 279/2020- 167, v podrobnostech, zejména s ohledem na formulaci požadavku ověření skutečností uvedených spotřebitelem, pak soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění uvedených rozhodnutí. 18. Jelikož v řízení nebylo nikterak prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně jakkoli skutečnosti uvedené žalovanou ohledně ostatních příjmů a výdajů ověřila před poskytnutím spotřebitelského úvěru, soud uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované nedostatečným způsobem, čímž porušila § 86 z. s. ú., proto je shora uvedená s