32 C 44/2023-22 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku. Uvedla, že Právní předchůdkyně žalobkyně, a to společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) dne 3. 1. 2020 uzavřela se žalovaným úvěrovou smlouvu [číslo] na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit v 52 pravidelných splátkách po 316 Kč splatných týdně do 1. 1. 2021 spolu se sjednaným příslušenstvím. Žalovaný ale úvěr splatil pouze ve výši 6 050 Kč, zbylou část úvěru žalovaný nevrátil. 2. Žalobkyně dále uvedla, že před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného a to tak, že zejména vyhodnotila údaje získané od žalovaného, které ověřila oproti dokladům vyžádaných od žalovaného uvedených v zákaznické kartě. 3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 4. Ze smlouvy [číslo] ze dne 3. 1. 2020 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splácet částkou 316 Kč v 52 splátkách splatných týdně. Ze smlouvy rovněž bylo zjištěno, že žalovaný obdržel částku 10 000 Kč při podpisu smlouvy. 5. Z úvěrové karty ke smlouvě [číslo] soud zjistil, že žalovaný před poskytnutím úvěru sdělil právní předchůdkyni žalobkyně, že bydlí ve spolubydlení, živí se jako podnikatel, jeho čistý měsíční příjem činí 15 486 Kč a jeho výdaje činí 2 000 Kč. Dále sdělil, že nemá kreditní kartu a nemá zápůjčku i jiné společnosti. Uvedené údaje o příjmech právní předchůdkyně žalobkyně ověřila ze živnostenského listu a z daňového přiznání, údaje o výdajích pak žalobkyně nikterak neověřila. 6. Žalobkyně výzvou ze dne 6. 6. 2023 vyzvala žalovaného k úhradě dlužných částek pod pohrůžkou podání žaloby, jak soud zjistil z příslušné výzvy, přičemž výzva byla odeslána dne 7. 6. 2023, jak soud zjistil z příslušného podacího archu. 7. Ze smlouvy o postoupení pohledávky, z její přílohy, kterou tvoří seznam postoupených pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky ze dne 30. 1. 2022 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně se dohodly na postoupení pohledávky z úvěrové smlouvy [číslo] za žalovaným. 8. Ostatní důkazy navržené žalobkyní soud neprovedl pro nadbytečnost, neboť nesměřovaly k prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, přičemž skutečnost poskytnutí peněžních prostředků a dohodu na postoupené pohledávky má již soud za prokázánu ze shora uvedených důkazů. 9. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: 10. Právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splácet částkou 316 Kč týdně v 52 splátkách, přičemž žalovaný čerpal úvěr v plné výši a vrátil pouze částku ve výši 6 050 Kč. Před poskytnutím úvěru právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného tak, že vyšla ze žalovaným sdělené výše příjmů ve výši 15 486 Kč, které ověřila oproti daňovému přiznání a ze žalovaným sdělené výše výdajů 2 000 Kč, které blíže neověřila. Žalobkyně v důsledku prodlení žalovaného se splácením dluhů vyzvala žalovaného k vrácení zbytku dlužné částky pod pohrůžkou podání žaloby. Žalovaný zbytek dluhu neuhradil. 11. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: 12. Uzavřená smlouva jeví znaky smlouvy o úvěru podle § 2395 o. z., neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. 13. Jelikož shora uvedená smlouva žalovaný neuzavřel v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřel ji jakožto spotřebitel dle § 419 o. z. (ostatně i ve smlouvě je úvěr nazván jako spotřebitelský), proto se na věc vztahuje i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú“). Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú. třeba považovat i peněžitou zápůjčku) před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění ke dni uzavření smlouvy, neplatná, přičemž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 14. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka. 15. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., kdy s účinností od 29. 5. 2022 je soud povinen k neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu. 16. V dané věci soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného tak, že si vyžádala od žalovaného údaje o jeho příjmech a výdajích, přičemž údaje o příjmech ověřila oproti daňovému přiznání, avšak výši výdajů právní předchůdkyně nikterak neověřila. 17. Soudní praxe je ustálena v závěru, že při zkoumání úvěruschopnosti úvěrující nepostupuje s potřebnou odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti, pokud se spolehne jen na spotřebitelem tvrzené údaje, které nikterak neověří, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 14 VSOL 58/2018-80, č.j. 1 ICm 1382/2017, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 53 ICm 3291/2018-22, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015 – 39 či rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 279/2020- 167, v podrobnostech, zejména s ohledem na formulaci požadavku ověření skutečností uvedených spotřebitelem, pak soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění uvedených rozhodnutí. 18. Jelikož v řízení nebylo nikterak prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně jakkoli skutečnosti uvedené žalované ohledně či výdajů ověřila před poskytnutím spotřebitelského úvěru, soud uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného nedostatečným způsobem, čímž porušila § 86 z. s. ú., proto je shora uvedená smlouva neplatná. Tento závěr je dle soudu třeba přijmout zejména s ohledem na nízkou výši tvrzených výdajů žalovaným, kdy je za těžko uvěřit tomu, že z částky 2 000 Kč žalovaný pokryje výdaje na spolubyd