6 C 196/2023-16 — Okresní soud v Děčíně

Žalobkyně se na žalovaném domáhá zaplacení 8 000, která sestává z částky 3 500 Kč na jistině, 1 050 Kč na poplatku za poskytnutí úvěru, 1 750 Kč jako smluvní pokuty, částky 1 700 Kč označené jako náklady spojené s uplatněním pohledávky (částka 700 Kč je náklad za prvních 14 dnů mimosoudního vymáhání prostřednictvím třetích osob (mzdové náklady pracovníků správy pohledávek třetích osob) a poté 2x 500 Kč pokud nedojde k uzavření dohody mezi účastníky se platba mění způsob splácení, za dalších 14 dnů bude činit dalších 500 Kč, tedy dohromady 1 000 Kč za další měsíc vymáhání). Na odůvodnění těchto žalobních požadavků žalobkyně uvedla, že tyto vyplývají ze smlouvy o úvěru, kterou žalovaný uzavřel prostřednictvím určené sekce Portálu žádost [číslo] se žalobkyní dne [datum]. Žalovaný nejprve žádal o částku 8 000 Kč, avšak žádost žalovaného byla žalobkyní zamítnuta a nabídnuto požádat o menší částku, kdy žalovaný posléze požádal o poskytnutí úvěru [číslo] ve výši 3 500 Kč, a to [datum]. Na základě této smlouvy byla žalovanému poskytnuta peněžní částka 3 500 Kč, přičemž žalovaný se ji zavázal vrátit do [datum] a to včetně peněžního navýšení 1 050 Kč. Žalovaný peněžní prostředky řádně nevrátil, zůstal dlužen jak převzatou částku 3 500 Kč, tak peněžní navýšení 1 050 Kč. V důsledku porušení smlouvy byly proti žalovanému dále uplatněny smluvní sankce v podobě smluvní pokuty v celkové výši 1 750 Kč, což představuje 0,1 % denně z částky 3 500 Kč za období od [datum] do [datum], nicméně žalobkyně požaduje po žalovaném pouze polovinu smluvní pokuty ve výši 1 750 Kč. Žalovaný k výzvě žalobkyně dlužnou částku neuhradil, ve věci se nevyjádřil. Soud vzal za svá skutková zjištění, že mezi žalovaným a žalobkyní byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 3 500 Kč. Žalovaný se zavázal dlužnou částku vrátit do [datum]. Žalovaný se zavázal splatit žalobkyni úvěr společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 050 Kč. Celková výše dluhu tak činila 4 550 Kč. Žalovaný za dobu trvání smlouvy ničeho neuhradil. Pro případ porušení smlouvy se žalovaný zavázal zaplatit výše v odůvodnění rozsudku specifikované sankce. Mezi žalovaným a žalobkyní byla uzavřena smlouvu o úvěru podle § 2395 o.z. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Žalobkyně poskytla žalovanému úvěr, žalovaný se zavázal úvěr zaplatit, vzhledem k tomu, že žalovaný nesplnil tuto povinnost, žalobkyni vznikl vůči žalovanému nárok na zaplacení jak peněžní částky 3 500 Kč, tak tzv. poplatku za poskytnutí úvěru 1 050 Kč (fakticky úrokové navýšení vyjádřené pevnou částkou - § 2392 odst. 1 věta první o.z.) V důsledku prodlení žalovaného pak žalobkyni vznikl též nárok na zaplacení plateb označených jako smluvní pokuta za porušení povinností ve výši 1 750 Kč (§ 2048 a násl. o. z.). Soud proto tyto peněžní nároky žalobkyni přiznal. Soud naopak zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhá zaplacení další smluvní pokuty ve výši 1 750 Kč jako nákladů spojených s vymáháním a úhradou ceny za vymáhání pohledávky cestou třetích osob. Nárok na smluvní pokutu odvozuje žalobkyně od ujednání obsaženého ve smlouvě, podle kterého se smluvní strany dohodly, že úvěrujícímu v případě prodlení úvěrovaného s vrácením úvěru náleží poplatek ve výši 700 Kč za prvních 14 dnů mimosoudního vymáhání prostřednictvím třetích osob a dále každých 500 Kč za dalších 14 dnů, tedy celkem dalších 1 000 Kč Smluvní ujednání o možnosti uplatnit vůči žalovanému pro případ prodlení takto konstruovanou peněžní sankci, se příčí dobrým mravům. Na jedné straně nelze sice přehlížet, že žalobkyně poskytuje úvěry zjevně rizikovým skupinám obyvatel, u nichž jsou dány vysoké předpoklady„ úvěrové delikvence“, na straně druhé i v těchto případech by mělo mít zajištění takovéhoto poskytování peněžních prostředků nějaké rozumné meze. Soud je přesvědčen, že v posuzovaném případě byly tyto meze překročeny. Nesplacení úvěru je totiž sankcionováno možností uplatnit vůči žalovanému sankcí v podobě smluvní pokuty, která již představuje polovinu dlužné částky. Označené další žalobkyní náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 700 Kč dochází k tzv. přezajištění úvěru, což vede k nepřiměřeně vysokým sankcím (ve srovnání s jistinou). Takto smluvně dohodnuté zajištění splnění jinak platně sjednaného závazku je rozporu s dobrými mravy. Podle § 588 věty první občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům. Proto soud nárok na zaplacení peněžní částky 1 700 Kč zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 580 Kč, přičemž tato částka představuje 58 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 79 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 21 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 600 Kč představující 300 Kč za každý ze dvou úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky (sepis žaloby, předžalobní výzva). Lhůta k plnění je dána ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř.