6 C 257/2024-59 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobním návrhem ze dne 9. 6. 2024 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 21 228 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení ode dne 9. 8. 2023 do jejího zaplacení. Na odůvodnění žalobního požadavku uvedl, že v daném případě byla poškozenému příslušníkovi Policie ČR, jenž utrpěl služební úraz při plnění svých služebních povinností, přičemž tento úraz způsobil žalovaný, žalobcem nahrazena ztráta na služebním příjmu ve výši 1 050 Kč, náhrada za bolest ve výši 5 000 Kč a účelně vynaložené náklady spojené s léčením ve výši 300 Kč, to vše z titulu jeho objektivní odpovědnosti za škodu ve smyslu § 100 odst. 1 a § 101 zákona o služebním poměru. Žalobce nyní následně uplatňuje tzv. postih (regres) proti žalovanému, který vznik této škody způsobil, když v dopoledních hodinách dne 28. 9. 2022 v prodejně (večerce) na , adresa, neuposlechl zákonné výzvy zasahujících policistů, což vedlo k použití donucovacích prostředků, přičemž během jejich použití došlo k vykloubení ramene jednoho ze zasahujících policistů (, jméno FO, ). , adresa, zasahujícího policisty vedl k jeho jedenáctidenní neschopnosti k výkonu služby, která trvala od 30. 9. 2022 do 10. 10. 2022. Žalobce po tuto dobu poskytoval tomuto policistovi ve smyslu § 124 odst. 5 písm. b) služebního zákona služební příjem. Za den 30. 9. 2022 výše tohoto služebního příjmu činila částku 2 040 Kč (dalších 318 Kč zaplacených na zdravotním pojištění), za období od 1. 10. 2022 do 10. 10. 2022 pak částku 10 824 Kč (dalších 1 696 Kč zaplacených na zdravotním pojištění). Žalobce tyto částky vyplácel policistovi (resp. hradil je za tohoto policistu příslušné zdravotní pojišťovně) aniž by tento policista fakticky vykonával služební činnost, tedy ze strany žalobce docházelo k marnému vynakládání těchto peněžních částek, bez toho, že by se žalobci za jejich výplatu dostalo jakéhokoliv protiplnění. Žalobce vyplacená peněžní plnění považuje za škodu, kterou je mu žalovaný povinen nahradit, neboť vznikla v důsledku jeho protiprávního jednání.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.3. Na základě žalobcem předložených listin jistě lze učinit skutkový závěr o tom, že žalovaný v dopoledních hodinách dne 28. 9. 2022 v prodejně (večerce) na , adresa, nereagoval na výzvu zakročujících policistů, kteří se ho snažili přimět, aby opustil prostory prodejny, i přes výzvy policistů zůstal ležet na zemi, přičemž při snaze policistů „vynést“ ho z prostor prodejny došlo k vykloubení ramene policisty , jméno FO, . Rovněž není pochyb o tom, že žalobce tomuto policistovi poskytl peněžní plnění v rozsahu specifikovaném výše v odůvodnění rozsudku. Ve stručnosti lze souhrnně odkázat na příslušné policejní úřední záznamy, lékařské zprávy o zdravotní stavu policistu , jméno FO, a rozhodnutí policejního funkcionáře. V neposlední řadě je deliktní jednání žalovaného popsáno v rozhodnutí příslušné přestupkové komise, přičemž z právní kvalifikace tohoto jednání vyplývá, že se měl žalovaný dopustit přestupků proti veřejnému pořádku a proti občanskému soužití, kdy podstatou jeho jednání bylo, že po předchozím hrubém jednání neuposlechl výzvy úřední osoby a odmítl opustit prostory prodejny. V neposlední řadě je vyplacení v řízení uplatněných peněžních částek prokazováno dokladem o úhradě.4. Podle § 2917 o. z. kdo je povinen k náhradě škody způsobené jinou osobou, má proti ní postih.5. Podle § 100 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. bezpečnostní sbor odpovídá příslušníkovi za škodu způsobenou služebním úrazem.6. Podle § 101 zákona č. 361/2003 Sb. příslušník, který utrpěl služební úraz nebo u něhož byla zjištěna nemoc z povolání, má nárok na a) náhradu za ztrátu na služebním příjmu, b) náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění, c) náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením, d) jednorázové odškodnění, e) náhradu věcné škody.7. Ustanovení § 2917 o. z. zakládá obecný regresní nárok (nejde o přímý nárok na náhradu újmy) tomu, kdo z titulu své odpovědnosti za škodu nahradil poškozenému škodu, proti osobě, která vznik této škody způsobila. Předpokladem vzniku regresního nároku podle citovaného ustanovení není, že povinnost k náhradě škody vyplývá z občanského zákoníku, může tedy vyplývat i z jiných právních předpisů, např. (jako v dané věci) ze zákona o služebním poměru.8. Postih (regres) podle tohoto ustanovení může být úspěšně uplatněn za předpokladu, že poškozenému byla škoda skutečně nahrazena tím, kdo mu za ni odpovídá, a vznikla v příčinné souvislosti s jednáním přímého (skutečného) škůdce, tj. jsou-li splněny předpoklady povinnosti přímého škůdce k náhradě škody podle občanského zákoníku. Dále platí, že je-li v zákoně zvláštní právní úprava vztahu mezi přímým škůdcem a tím, kdo je povinen k náhradě jím způsobené újmy, vylučuje tato zvláštní úprava použití § 2917 o. z.9. Výše uvedená zákonná ustanovení aplikována na posuzovaný případ vedou k závěru, že byla poškozenému příslušníkovi Policie ČR, jenž utrpěl služební úraz při služebním zákroku způsobené žalovaným, žalobcem nahrazena ztráta na služebním příjmu, náhrada za bolest a účelně vynaložený náklad spojený s léčením. Žalobce tak vyplatil celkem 6 350 Kč, a to vše z titulu jeho objektivní odpovědnosti za škodu ve smyslu § 100 odst. 1 a § 101 zákona o služebním poměru. Žalobce nyní následně uplatňuje postih proti žalovanému, který vznik této škody způsobil, když jeho počínání v prodejně (v podobě pasivního odporu) lze zřejmě považovat za naplnění obecné odpovědnosti za škodu tak, jak vyplývá z ustanovení § 2910 o.z. (škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil). Proto soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci peněžní částku 6 350 Kč, a to včetně zákonného úroku z prodlení.10. Co se týče výplaty služebního příjmu poškozenému policistovi po dobu jeho pracovní neschopnosti ve výši 12 864 Kč a s tím spojeného uhrazení zdravotního pojištění ve výši 2 014 Kč, kdy k těmto platebním povinnostem zavazoval žalovaného § 124 odst. 5 písm. b) služebního zákona, pak žalobce výplatu těchto peněžních částek považuje za újmu na svém jmění. Jestliže služební zákon ukládá žalobci povinnost po dobu pracovní neschopnosti policisty vyplácet mu služební příjem (nejdéle po dobu 12 měsíců), jistě lze souhlasit s argumentací žalobce, že takto vypláceny příjem supluje dávku tzv. nemocenské (má povahu obdobnou nemocenské ve smyslu zákona o nemocenském pojištění – jak již bylo v minulosti vysokými soudu judikováno), která by byla každému jinému zaměstnanci vyplácena. Vyplácení služebního příjmu v době pracovní neschopnosti policisty je nepochybně marným vynakládáním peněžních prostředků za činnost, kterou policista ovšem nevykonává. Byť se jeví argumentace žalobce stran vzniku újmy na jeho jmění logická, akceptovat tuto právní konstrukci nelze. Nadále tak je nutno trvat na právním názoru vysloveném v rozsudku NS ČR ze dne 29. března 2011 sp. zn. 25 Cdo 5114/2009, že nárok na výplatu služebního příjmu po dobu neschopnosti ke službě sice má povahu nároku obdobného nároku na nemocenské, ovšem vyplacením tohoto služebního příjmu nevzniká žalobci postižní právo na jeho náhradu proti žalovanému, který odpovídá za škodu vzniklou policistovi. Pokud žalobce podepřel svou argumentaci odkazy na rozsudky okresních soudů, pak k tomuto je nutno poznamenat, že se jedná o rozsudky pro zmeškání, resp. uznání, jejich právní argumentaci nelze přeceňovat, pouze v jednom případě se soud nárokem věcně zabýval, nicméně z odůvodnění rozsudku nevyplývá, proč byl nárok přiznán. Jako přiléhavá se pak nejeví ani argumentace žalobce, která vznik regresního nároku proti žalovanému zakládá na analogickém použití zákona o nemocenském pojištění. Proto soud v této části uplatněný nárok částečně zamítl.11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”). V daném řízení byl úspěšný žalovaný co do 70 % oproti žalobci co do 30 %, avšak žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, proto bylo rozhodnuto, že se žalovanému nepřiznává vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení.12. Povinnost žalovaného k úhradě soudního poplatku vyplývá z ustanovení § 2 odstavce 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, (dále jen „ZoSP”) s ohledem na skutečnost, že žalobce byl od této povinnosti podle § 11 ZoSP osvobozen. V daném řízení představuje soudní poplatek částku 1 062 Kč dle položky 1 bodu 1 písm. a) Sazebníku soudních poplatků, který je přílohou k ZoSP a žalovaný byl neúspěšný co do 30 %, tudíž mu vznikla povinnost zaplatit 319 Kč. Lhůta k plnění je dána ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř.