6 C 298/2024-15 — Okresní soud v Děčíně

Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 23 458 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení ode dne 12. 5. 2023, která sestává z jistiny a poplatku za sjednání zápůjčky ve výši 23 458 Kč. Na odůvodnění těchto žalobních požadavků přitom uvedla, že žalobkyně se žalovaným uzavřeli Smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě žalobkyně dne 7. 7. 2022 žalovanému poskytla částku 20 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit ve splátkách včetně poplatku za poskytnutí zápůjčky ve výši 4 550 Kč. Žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti zaplatil 9 332 Kč. Žalovaný k výzvě žalobkyně dlužnou částku neuhradil, ve věci se nevyjádřil.Soud vzal v řízení za prokázané, že žalobkyně a žalovaný se dohodli na tom, že žalobkyně poskytne žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, přičemž žalovaný ji žalobkyni vrátí do 11. 5. 2023, a to včetně poplatku za poskytnutí zápůjčky. Žalovaný žalobkyni zaplatil částku 9 332 Kč, kterou žalobkyně započetla částečně na poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 1 092 Kč, dále na účelně vynaložené náklady v souvislosti s prodlením (5x 500 Kč) a smluvní pokutu ve výši 5 740 Kč ve výši 0,1 % denně z částky 20 000 Kč od 12. 5. 2023 do 23. 2. 2024. Tyto skutečnosti vyplývají jednak z tvrzení žalobkyně, jednak z listin předložených žalobkyní (zejména smlouva o zápůjčce ze dne 7. 7. 2022).Již z výše uvedených skutkových zjištění je zřejmé, že žalobkyně a žalovaný evidentně směřovali k uzavření smlouvy o zápůjčce podle § 2390 o.z. K platnému uzavření smlouvy o zápůjčce však nedošlo, a to přesto, že žalovaný od žalobkyně peněžní prostředky převzal. V posuzovaném případě totiž žalobkyně na straně zapůjčitele, resp. věřitele vystupovala v pozici podnikatele (žalobkyně podnikala m.j. v oblasti poskytování nebo zprostředkování spotřebitelských úvěrů) a žalovaný na straně vydlužitele, resp. dlužníka, jako spotřebitel. Na vztahy mezi žalobkyní a žalovaným tak plně dopadaly kromě obecné úpravy tzv. spotřebitelských smluv, jež je v občanském zákoníku obsažena v § 419 a násl. o. z. a § 1810 a násl. o.z., i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění, když tento zákon považuju za spotřebitelský úvěr m.j. i půjčky, jejichž výše dosahuje minimálně výše 5 000 Kč. Zároveň ovšem v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru klade na poskytovatele takovýchto úvěrů povinnost s odbornou péčí přezkoumat schopnost dlužníka splácet úvěr, a to na základě informací získaných jak od dlužníka, tak i z databází dlužníků apod. Žádná určitá kritéria, jež by vymezovala onu „odbornou péči“, v zákoně obsažena nejsou, nicméně se dá předpokládat, že věřitel nedostojí svým povinnostem, poskytne-li úvěr spotřebiteli na základě informací o měsíčních příjmech, které pocházejí přímo od spotřebitele, aniž by si tyto informace ověřil např. u zaměstnavatele. V posuzovaném případě sice žalobkyně informace o majetkových poměrech žalovaného zjišťovala, nicméně tato zjištění byla zjevně nedostatečná a v důsledku toho došlo k nesprávnému, resp. mylnému vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného a postup žalobkyně nelze označit za odbornou péči ve smyslu níže citovaného zákona. Proti osobě žalovaného byla totiž v době, kdy žádal o poskytnutí zápůjčky, vedena exekuce (m.j. i pro předchozí nesplacený spotřebitelský úvěr), žalobkyně uvedla, že vyžádala informace o příjmech žalovaného, pracovních, příjmových, výdělkových a jiných relevantních poměrech a tyto ověřil na základě dokumentů vyžádaných od žalovaného, resp. případné nahlédnutí do relevantních databází. Za této situace je zřejmé, že nemohlo dojít k platnému uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, resp. takto uzavřenou smlouva je ve smyslu výše už citovaného ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplaná (věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná).Žalobkyní tak bylo žalovanému plněno na základě neplatné smlouvy. Evidentně tak na straně žalovaného došlo k tzv. bezdůvodnému obohacení. Podle § 2991 odst. 1 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodů obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Proto soud zavázal žalovaného, aby peněžní částku 10 668 Kč žalobkyni zaplatil (žalovaný uhradil 9 332 Kč). Zároveň soud zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni i příslušenství žalované pohledávky v podobě zákonného úroku z prodlení, a to pouze za období od 27. 1. 2024 do zaplacení, když žalobkyně vyzvala žalovaného ke splnění dluhu výzvou ze dne 23. 1. 2024, ve které stanovila lhůtu k zaplacení částky 3 dny, tudíž se žalovaný dostal do prodlení dnem 27. 1. 2024. V prodlení je podle ust. § 1968 občanského zákoníku dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní. Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat ve smyslu ust. § 1970 občanského zákoníku zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Co se týče zbylých žalobkyní uplatněných nároků (v žalobě označených jako „náklady spojené s uplatněním pohledávky a smluvní pokuta“ pak ty byly soudem zamítnuty). Žalobkyně opírala důvodnost těchto nároků o smluvní ujednání. Nicméně, za situace, kdy smlouva mezi žalobkyní a žalovaným nebyla uzavřena platně, ztrácejí tyto nároky oporu a nebylo možno je soudem přiznat.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, jelikož rozdíl neúspěchu žalobkyně (45 %) a úspěchu žalovaného (55 %) byl nepatrný a rozhodnutí nepřiznání části plnění záviselo na úvaze soudu.Lhůta k plnění je dána ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř.