6 C 131/2025-60 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení peněžní částky 27 765 Kč (sestávající z dlužné jistiny úvěru ve výši 17 216,90 Kč, z částky 795 Kč označené jako smluvní pokuta, z částky 9 754 Kč jako smluvní pokuty s tím, že tato částka je konstruována jako 0,1% úrok denně z částky 26 516 Kč za dobu od 30. 8. 2018 do 3. 4. 2025). Na odůvodnění těchto žalobních požadavků žalobkyně uvedla, že tyto vyplývají ze smlouvy o úvěru, kterou žalovaná uzavřela se žalobkyní dne 5. 11. 2015. Na základě této smlouvy byla žalované poskytnuta peněžní částka 20 000 Kč, přičemž žalovaná se ji zavázala vrátit ve 24měsíčních splátkách po 1 894 Kč. Žalovaná peněžní prostředky řádně nevrátila. V souvislosti s porušením smlouvy vyvstala nově žalované povinnost zaplatit žalobkyni výše již v odůvodnění zmíněné platby, a to platba ve výši 795 Kč (smluvní pokuta u splátek 5, 11 ve kterých se žalovaná ocitla v prodlení o délce 15 dnů – 2x 151,52 Kč a 2x 246,22 Kč), platba peněžní částky 9 754 Kč představující smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky 26 516 Kč od 30. 8. 2018 do 3. 4. 2025 z důvodu neuhrazení celé jistiny. Zároveň žalobkyně vznesla požadavek uhradit jak zákonný úrok z prodlení, tak smluvený úrok. Žalovaná k výzvě žalobkyně, dlužnou částku neuhradila, ve věci se nevyjádřila. Soud vzal v řízení za prokázané, že žalobkyně a žalovaná se dohodly na tom, že žalobkyně poskytne žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, přičemž žalovaná je žalobkyně vrátí ve 24měsíčních splátkách po 1 894 Kč spolu s úrokem za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši 150,84 % p.a. Žalovaná žalobkyně plnila pouze částečně, a to částkou ve výši 18 940 Kč. Tyto skutečnosti vyplývají jednak z tvrzení žalobkyně, jednak z listin předložených žalobkyní (zejména smlouvy o úvěru, předpisu splátek a transakční historie).2. Již z výše uvedených skutkových zjištění je zřejmé, že žalobkyně a žalovaná evidentně směřovaly k uzavření smlouvy o úvěru podle § 2395 o.z. K platnému uzavření smlouvy o úvěru však nedošlo, a to přesto, že žalovaná od žalobkyně peněžní prostředky převzala. V posuzovaném případě totiž žalobkyně na straně úvěrujícího, resp. věřitele vystupovala v pozici podnikatele (žalobkyně podnikala m.j. v oblasti poskytování nebo zprostředkování spotřebitelských úvěrů) a žalovaná na straně úvěrovaného, resp. dlužníka, jako spotřebitel. Na vztahy mezi žalobkyní a žalovanou tak plně dopadaly kromě obecné úpravy tzv. spotřebitelských smluv, jež je v občanském zákoníku obsažena v § 419 a násl. o. z. a § 1810 a násl. o.z., i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění, když tento zákon považuje za spotřebitelský úvěr, jejichž výše dosahuje minimálně výše 5 000 Kč. Zároveň ovšem v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru klade na poskytovatele takovýchto úvěrů povinnost s odbornou péčí přezkoumat schopnost dlužníka splácet úvěr, a to na základě informací získaných jak od dlužníka, tak i z databází dlužníků apod. Žádná určitá kritéria, jež by vymezovala onu „odbornou péči“, v zákoně obsažena nejsou, nicméně se dá předpokládat, že věřitel nedostojí svým povinnostem, poskytne-li úvěr spotřebiteli na základě informací o měsíčních příjmech, které pocházejí přímo od spotřebitele, aniž by si tyto informace ověřil např. u zaměstnavatele. V posuzovaném případě sice žalobkyně informace o majetkových poměrech žalované zjišťovala, nicméně tato zjištění byla zjevně nedostatečná a v důsledku toho došlo k nesprávnému, resp. mylnému vyhodnocení úvěruschopnosti žalované a postup žalobkyně nelze označit za odbornou péči ve smyslu níže citovaného zákona. Žalobkyně uvedla, že vyžádala informace o příjmech žalované, pracovních, příjmových, výdělkových a jiných relevantních poměrech a tyto ověřila na základě dokumentů vyžádaných od žalované, resp. případné nahlédnutí do relevantních databází.3. Žalobkyně vycházela z výpisu o posouzení úvěruschopnosti u žalobkyně, tedy z karty klienta a z hodnocení klienta, z nichž vyplývá, že žalovaná je svobodná, má základní vzdělání, bydlí v pronájmu a je na mateřské dovolené. Má příjem ze sociálních dávek ve výši 4 100 Kč měsíčně, uvedla, že pobírá ostatní příjmy (výživné, sociální dávky, apod) 9 567 Kč měsíčně (dosti nečitelné číslice, škrtáno), tedy celkem 13 067 Kč, platí výdaje celkem 9 800 Kč měsíčně (úvěrovaný 3 800 Kč, nezletilé dítě 2 000 Kč, nájem, inkaso, doprava 4 000 Kč). Žalobkyně ověřila kopii občanského průkazu a výpis z bankovního účtu. Příjmem žalované byly pouze sociální dávky, které se skládaly jak z příspěvku na bydlení, tak doplatků do životního minima, navíc žalovaná v době uzavření smlouvy byla na mateřské dovolené s nezletilým dítětem, nájemné, inkaso, doprava a ostatní, tedy náklady žalované uvedené v částce 4 000 Kč jsou podhodnocené, když žalovaná s nezletilým dítětem žila v pronajatém bytě. Státem vyplácené sociální dávky byly určeny jak pro žalovanou, tak pro její nezletilé dítě, nikoli na placení závazků žalované. Žalované byl přiznán příspěvek na živobytí, byla tak posouzena úřadem práce jako osoba, která nedosahovala na částku živobytí ani po odečtení přiměřených nákladů na bydlení. Žalobkyně neprokázala, jak řádně prověřila úvěruschopnost žalované (výdaje žalované). Za této situace je zřejmé, že nemohlo dojít k platnému uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, resp. takto uzavřenou smlouva je ve smyslu výše už citovaného ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplaná (věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná).4. Žalobkyní tak bylo žalované plněno na základě neplatné smlouvy. Evidentně tak na straně žalované došlo k tzv. bezdůvodnému obohacení. Podle § 2991 odst. 1 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodů obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. V posuzovaném případě byla majetková sféra žalované zvětšena o částku 1 060 Kč, když žalovaná v mezidobí uhradila částku 18 940 Kč. Proto soud zavázal žalovanou, aby peněžní částku 1 060 Kč žalobkyni zaplatila. Zároveň soud zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni i příslušenství žalované pohledávky v podobě zákonného úroku z prodlení. V prodlení je podle ust. § 1968 občanského zákoníku dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní. Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat ve smyslu ust. § 1970 občanského zákoníku zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením vlády č. 351/2013 Sb. V posuzovaném případě prodlení žalované se splněním peněžitého dluhu nastalo nejdříve dne 1. 4. 2025, když v řízení nebylo prokázáno, že žalovaná byla k zaplacení vyzvána dne 14. 3. 2025 k zaplacení do 31. 3. 2025. Co se týče zbylých žalobkyní uplatněných nároků (v žalobě označených jako „smluvní úrok a smluvní pokuty“ pak ty byly soudem zamítnuty. Žalobkyně opírala důvodnost těchto nároků o smluvní ujednání. Nicméně, za situace, kdy smlouva mezi žalobkyní a žalovanou nebyla uzavřena platně, ztrácejí tyto nároky oporu a nebylo možno je soudem přiznat.5. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že by na náhradu nákladů řízení měla nárok žalovaná ve výši 92,36 % oproti žalobkyni (rozdíl úspěchu žalované v řízení v rozsahu 96,18 % a úspěchu žalobkyně v rozsahu 3,82 %), ovšem žalované žádné náklady řízení v souvislosti s tímto řízením nevznikly. Lhůta k plnění je dána ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř.