6 C 202/2024-79 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 19 170,48 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení. Na odůvodnění tohoto žalobního požadavku uvedla, že nárok na jeho zaplacení vznikl právnímu předchůdci žalobkyně, a to společnosti , Anonymizováno, , Anonymizováno, , , Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., Anonymizováno, , Anonymizováno, (, Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., Anonymizováno, ) – dále jen „právní předchůdce žalobkyně“, když žalovaný neplnil řádně na smlouvu o revolvingovém úvěru ze dne , datum, na základě, které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému, prostřednictvím internetových stránek právního zástupce žalobkyně www.ferratum.cz, celkem peněžní částku 19 170,48 Kč. Žalovaný se zavázal peněžní částku vrátit nejpozději do , datum, . Žalovaný peněžní prostředky právnímu předchůdci žalobkyně nevrátil. Právní předchůdce žalobkyně uvedenou pohledávku za žalovaným postoupil smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 žalobkyni. Žalovaný k výzvě žalobkyně dlužnou částku neuhradil.2. Soud věc rozhodl rozsudkem pro uznání vydaným dne , datum, č. j. , spisová značka, , kterým žalobě zcela vyhověl, přičemž k odvolání , Anonymizováno, Krajský soud v , adresa, rozsudkem vydaným dne , datum, pod č. j. , spisová značka, rozsudek okresního soudu změnil tak, že se v této věci rozsudkem pro uznání nerozhoduje. Rozsudek krajského soudu nabyl právní moci dne , datum, .3. Žalovaný k věci uvedl, že souhlasí s tím, aby soud rozhodl bez nařízení jednání. Uvádí, že se snažil žalobkyni, po celou dobu, co žalobkyně převzala pohledávku od právního předchůdce žalobkyně, řešit danou věc. Navrhoval žalobkyni smírné řízení, a to dopisem ze dne 21. 12. 2024, s tím, že by byl ochoten hradit částku 5 000 Kč měsíčně, ovšem bez odezvy. Navrhuje, aby soud započet dlužnou částku ve výši 7 204,53 Kč, kterou žalobkyni uhradil. Je ochoten uhradit pouze zbylou část jistiny, tj. částky 2 295,47 Kč, když uhradil částku 7 204,53 Kč. Namítá, že nebyla řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného.4. Soud vzal v řízení za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný se dohodli na tom, že právní předchůdce žalobkyně umožní žalovanému čerpat peněžní prostředky v konečné výši 19 170,48 Kč, které se žalovaný zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách, nejpozději však do 27. 3. 2024. Tyto pravidelné měsíční splátky však žalovaný řádně nehradil, přičemž na jistině úvěru zůstal dlužen 7 495,47 Kč, na účelně vynaložených nákladech pak částku 1 250 Kč (5x 250 Kč) a na úroku za období čerpání úvěru ve výši 10 425,01 Kč.5. Již z výše uvedených skutkových zjištění je zřejmé, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný evidentně směřovali k uzavření smlouvy o úvěru podle § 2395 o.z. K platnému uzavření smlouvy o úvěru však nedošlo, a to přesto, že žalovaný od právního předchůdce žalobkyně peněžní prostředky převzal. V posuzovaném případě totiž právní předchůdce žalobkyně na straně úvěrujícího, resp. věřitele vystupovala v pozici podnikatele (právní předchůdce žalobkyně podnikal m.j. v oblasti poskytování nebo zprostředkování spotřebitelských úvěrů) a žalovaný na straně úvěrovaného, resp. dlužníka, jako spotřebitel. Na vztahy mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným tak plně dopadaly kromě obecné úpravy tzv. spotřebitelských smluv, jež je v občanském zákoníku obsažena v § 419 a násl. o. z. a § 1810 a násl. o.z., i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění, když tento zákon považuju za spotřebitelský úvěr, jejichž výše dosahuje minimálně výše 5 000 Kč. Zároveň ovšem v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru klade na poskytovatele takovýchto úvěrů povinnost s odbornou péčí přezkoumat schopnost dlužníka splácet úvěr, a to na základě informací získaných jak od dlužníka, tak i z databází dlužníků apod. Žádná určitá kritéria, jež by vymezovala onu „odbornou péči“, v zákoně obsažena nejsou, nicméně se dá předpokládat, že věřitel nedostojí svým povinnostem, poskytne-li úvěr spotřebiteli na základě informací o měsíčních příjmech, které pocházejí přímo od spotřebitele, aniž by si tyto informace ověřil např. u zaměstnavatele.6. V posuzovaném případě sice právní předchůdce žalobkyně informace o majetkových poměrech žalovaného zjišťovala, nicméně tato zjištění byla zjevně nedostatečná a v důsledku toho došlo k nesprávnému, resp. mylnému vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného a postup právního předchůdce žalobkyně nelze označit za odbornou péči ve smyslu níže citovaného zákona. Žalobkyně uvedla, že vyžádala informace o příjmech žalovaného, pracovních, příjmových, výdělkových a jiných relevantních poměrech a tyto ověřila na základě dokumentů vyžádaných od žalovaného, resp. případné nahlédnutí do relevantních databází.7. Žalobkyně prohlásila, že při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ověřoval právní předchůdce žalobkyně z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI, k čemuž dal žalovaný souhlas. Dále žalovaný prohlásil, že má pravidelný příjem a potvrdil, že je schopen zápůjčku splatit. Úvěruschopnost žalovaného právní předchůdce žalobkyně ověřoval výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji s tím, že klientům byla ponechána rezerva 10 % rozdílů mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, kdy se těchto 10 % musí rovnat minimálně životnímu minimu, které v současné době činí 3 410 Kč. Takováto zjištění jsou ovšem naprosto nedostačující, není zřejmé, zda právní předchůdce žalobkyně ověřil příjem žalovaného, zda je žalovaný zaměstnán na dobu určitou či neurčitou, jaké má jiné výdaje mimo splátek jiným společnostem, kolik hradí nájemné a služby s ním spojené. Minimálně je třeba vzít v úvahu příjmy i výdaje, přičemž i tyto příjmy a výdaje musí být ověřeny. Žalobkyně pouze tvrdila, nicméně svoje tvrzení ničím nedoložila. Právní předchůdce žalobkyně tak nedostatečně zkoumal úvěruschopnost žalovaného, použitý příjem, ke kterému došel, je naprosto nevypovídající o skutečností schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr. Proti osobě žalovaného byla totiž v době, kdy žádal o poskytnutí zápůjčky, vedena exekuce. Žalobkyně neprokázala, resp. nedoložila, jak řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného.8. Za této situace je zřejmé, že nemohlo dojít k platnému uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, resp. takto uzavřenou smlouva je ve smyslu výše už citovaného ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplaná (věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná).9. Právním předchůdcem žalobkyně tak bylo žalovanému plněno na základě neplatné smlouvy. Evidentně tak na straně žalovaného došlo k tzv. bezdůvodnému obohacení. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodů obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Proto soud zavázal žalovaného, aby peněžní částku 7 495,47 Kč žalobkyni zaplatil, když žalovaný uhradil žalobkyni částku 7 204,53 Kč, jak vyplývá z prohlášení žalobkyně, tak prohlášení žalovaného. Za daného stavu žalovaný načerpal peněžní částky ve výši 14 700 Kč, což bylo žalobkyní doloženo v podání na čl. 48-49 ze dne 16. 5. 2025, taktéž tuto skutečnost potvrdila i zpráva z Air banky, a.s. ze dne 12. 5. 2025, ze které plyne, že žalovaný od právního zástupce žalobkyně obdržel platby ve výši 14 700 Kč. Za daného stavu soud zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni jak jistinu, tak i příslušenství žalované pohledávky v podobě zákonného úroku z prodlení. V prodlení je podle ust. § 1968 občanského zákoníku dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní. Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat ve smyslu ust. § 1970 občanského zákoníku zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením vlády č. 351/2013 Sb. V posuzovaném případě prodlení žalovaného se splněním peněžitého dluhu nastalo nejdříve dne 16. 4. 2024, když v řízení nebylo prokázáno, že byl žalovaný k zaplacení vyzván dne 11. 4. 2024 ke splnění povinnosti do 15. 4. 2024. Soud zavázal žalovaného částku 7 495,47 Kč žalobkyni zaplatit, když v mezidobí na základě smlouvy o postoupení pohledávek (§ 1879 o.z.) přešlo právo domáhat se její náhrady z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni.10. Co se týče zbylých žalobkyní uplatněných nároků (v žalobě označených jako „výše specifikované jako účelně vynaložené náklady a úroky za období čerpání úvěru“ pak ty byly soudem zamítnuty). Žalobkyně opírala důvodnost těchto nároků o smluvní ujednání. Nicméně, za situace, kdy smlouva mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným nebyla uzavřena platně, ztrácejí tyto nároky oporu a neb