6 C 213/2025-21 — Okresní soud v Děčíně

Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, v němž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí ve výrokové části rozsudku uvedené peněžní částky. Na odůvodnění těchto žalobních nároků uvedla, že 20. 10. 2023 uzavřel právní předchůdce žalobkyně společnost , Anonymizováno, , právnická osoba, ., IČO , IČO, (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“) se žalovanou smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalované poskytl peněžní prostředky ve výši 11 500 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit právnímu předchůdci žalobkyně poskytnutou částku včetně úrokového navýšení 36 % ročně v pevné výši 340,27 Kč a poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 4 829,73 Kč, a to do 19. 11. 2023. Žalovaná neuhradila ničeho a dluží na jistině částku 11 500 Kč, na úroku stanoveného dle čl. II.2b smlouvy pak částku 340,27 Kč a na poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 4 829,73 Kč. Pohledávka za žalovanou byla na žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 7. 11. 2024 na společnost , právnická osoba, ., IČ , IČO, , která následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 7. 11. 2024 postoupila pohledávku za žalovanou žalobkyni. Právní předchůdce žalobkyně a žalovaná přitom měli poplatek za poskytnutí úvěru a stanoveného úroku ve smlouvě sjednaný. Žalobkyně vznesla požadavek na zaplacení zákonného úroku z prodlení. Žalovaná k výzvě žalobkyně dlužnou částku neuhradila, ve věci se nevyjádřila.Soud vzal v řízení za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná se dohodli na tom, že právní předchůdce žalobkyně poskytne žalované peněžní prostředky ve výši 11 500 Kč, přičemž žalovaná ji právní předchůdce žalobkyni vrátí do 19. 11. 2023, a to včetně poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 4 829,73 Kč a úroku stanoveného dle čl. II2.b. smlouvy. Žalovaná právnímu předchůdci žalobkyně nezaplatila ničeho. Tyto skutečnosti vyplývají jednak z tvrzení žalobkyně, jednak z listin předložených žalobkyní (zejména smlouvy o úvěru).Již z výše uvedených skutkových zjištění je zřejmé, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná evidentně směřovali k uzavření smlouvy o úvěru podle § 2395 o.z. K platnému uzavření smlouvy o úvěru však nedošlo, a to přesto, že žalovaná od žalobkyně peněžní prostředky převzala. V posuzovaném případě totiž právní předchůdce žalobkyně na straně úvěrujícího, resp. věřitele vystupoval v pozici podnikatele (žalobkyně podnikala m.j. v oblasti poskytování nebo zprostředkování spotřebitelských úvěrů) a žalovaná na straně úvěrovaného, resp. dlužníka, jako spotřebitel. Na vztahy mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou tak plně dopadaly kromě obecné úpravy tzv. spotřebitelských smluv, jež je v občanském zákoníku obsažena v § 419 a násl. o. z. a § 1810 a násl. o.z., i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění, když tento zákon považuje za spotřebitelský úvěr, jejichž výše dosahuje minimálně výše 5 000 Kč. Zároveň ovšem v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru klade na poskytovatele takovýchto úvěrů povinnost s odbornou péčí přezkoumat schopnost dlužníka splácet úvěr, a to na základě informací získaných jak od dlužníka, tak i z databází dlužníků apod. Žádná určitá kritéria, jež by vymezovala onu „odbornou péči“, v zákoně obsažena nejsou, nicméně se dá předpokládat, že věřitel nedostojí svým povinnostem, poskytne-li úvěr spotřebiteli na základě informací o měsíčních příjmech, které pocházejí přímo od spotřebitele, aniž by si tyto informace ověřil např. u zaměstnavatele.V posuzovaném případě sice právní předchůdce žalobkyně informace o majetkových poměrech žalované zjišťoval, nicméně tato zjištění byla zjevně nedostatečná a v důsledku toho došlo k nesprávnému, resp. mylnému vyhodnocení úvěruschopnosti žalované a postup právního předchůdce žalobkyně nelze označit za odbornou péči ve smyslu níže citovaného zákona. Právní předchůdce žalobkyně uvedl, že za účelem posouzení úvěruschopnosti bonity a důvěryhodnosti provedl lustraci z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB, BRKI, NRKI, kdy na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti žalované, kdy bylo vyhověno žádosti žalované o úvěru, nicméně právní předchůdce žalobkyně žádné informace o majetkových poměrech žalované nezjišťoval, ani netvrdil, jak zkoumal úvěruschopnost žalované. Lze proto uzavřít, že právní předchůdce žalobkyně nedostál své zákonné povinnosti před poskytnutím úvěru s odbornou péčí úvěru schopnost žalované posoudit. Navíc žalovaná neuhradila ani jedinou splátku.Právní předchůdce žalobkyně tak nedostatečně zkoumal úvěruschopnost žalované. Za této situace je zřejmé, že nemohlo dojít k platnému uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, resp. takto uzavřenou smlouva je ve smyslu výše už citovaného ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplaná (věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná).Právním předchůdcem žalobkyní tak bylo žalované plněno na základě neplatné smlouvy. Evidentně tak na straně žalované došlo k tzv. bezdůvodnému obohacení. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodů obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Proto soud zavázal žalovanou, aby peněžní částku 11 500 Kč žalobkyni zaplatil, když žalovaná neuhradila ničeho, jak uvádí žalobkyně. Zároveň soud zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni i příslušenství žalované pohledávky v podobě zákonného úroku z prodlení. V prodlení je podle ust. § 1968 občanského zákoníku dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní. Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat ve smyslu ust. § 1970 občanského zákoníku zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením vlády č. 351/2013 Sb. V posuzovaném případě prodlení žalované se splněním peněžitého dluhu nastalo nejdříve dne 31. 12. 2024, když v řízení nebylo prokázáno, že žalovaná byla k zaplacení vyzvána výzvou ze dne 25. 12. 2024 ke splnění povinnosti do 30. 12. 2024. Pohledávka právního předchůdce žalobkyně za žalovanou byla na žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávek (§ 1879 a násl. obč. zákoníku).Co se týče zbylých žalobkyní uplatněných nároků (v žalobě označených jako „poplatek za poskytnutí úvěru a stanovený úrok“ pak ty byly soudem zamítnuty. Žalobkyně opírala důvodnost těchto nároků o smluvní ujednání. Nicméně, za situace, kdy smlouva mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou nebyla uzavřena platně, ztrácejí tyto nároky oporu a nebylo možno je soudem přiznat.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 902 Kč, přičemž tato částka představuje 37,98 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 68,99 % a úspěchu žalované v rozsahu 31,01 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 16 670 Kč sestávající z částky 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t. ze dne 1. 12. 2024, z částky 300 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. ze dne 1. 12. 2024 a z částky 400 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 300 Kč ve výši 273 Kč.Lhůta k plnění je dána ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř.