6 C 258/2025-15 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se domáhá žalobou ze dne 4. 3. 2025 zaplacení peněžní částky 24 782 Kč s příslušenstvím s tím, že se jedná o dluh ze smlouvy o úvěru ze dne , datum, , kterou žalovaný uzavřel se žalobkyní. Žalobu odůvodnila tak, že mezi žalovaným a žalobkyní byla uzavřena prostřednictvím internetových stránek společnosti , právnická osoba, ., www., Anonymizováno, .cz smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč se platností 24 měsíců od jeho poskytnutí jistiny včetně tzv. poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 660 Kč, ke kterému se žalovaný také zavázal. Nedílnou součástí smlouvy byly i obchodní podmínky smlouvy (OPS). Dále si žalovaný při sjednání smlouvy o úvěru zvolil následující volitelné služby v souladu se smlouvou o úvěru, a to: poplatek za expres výplatu ve výši 199 Kč měsíčně. Žalovaný hradil pohledávku žalobkyně pouze částečně, když uhradil částku 3 844 Kč. Žalovaný dluží na jistině částku 18 332 Kč, na sjednaných úrocích, které přirůstají k jistině pak částku 3 920 Kč (4 x 980 Kč) a z důvodu prodlení žalovaného požaduje žalobkyně jak účelně vynaložené náklady ve výši celkem 1 030 Kč, tak smluvní pokuty v celkové výši 1 500 Kč (3x 500 Kč), což bylo účastníky ve smlouvě sjednáno. Žalobkyně vznesla požadavek na zaplacení zákonného úroku z prodlení. Žalovaný k výzvě žalobkyně dlužnou částku neuhradil, ve věci se nevyjádřil.2. Soud vzal v řízení za prokázané, že žalobkyně a žalovaný se dohodli na tom, že žalobkyně poskytne žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, přičemž žalovaný ji žalobkyni nejpozději do 24 měsíců, a to včetně poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 660 Kč. Žalovaný žalobkyni platil částečně, když uhradil částku 3 844 Kč. Tyto skutečnosti vyplývají jednak z tvrzení žalobkyně, jednak z listin předložených žalobkyní (zejména smlouvy o úvěru).3. Již z výše uvedených skutkových zjištění je zřejmé, že žalobkyně a žalovaný evidentně směřovali k uzavření smlouvy o úvěru podle § 2395 o.z. K platnému uzavření smlouvy o úvěru však nedošlo, a to přesto, že žalovaný od žalobkyně peněžní prostředky převzal. V posuzovaném případě totiž žalobkyně na straně úvěrujícího, resp. věřitele vystupovala v pozici podnikatele (žalobkyně podnikala m.j. v oblasti poskytování nebo zprostředkování spotřebitelských úvěrů) a žalovaný na straně úvěrovaného, resp. dlužníka, jako spotřebitel. Na vztahy mezi žalobkyní a žalovaným tak plně dopadaly kromě obecné úpravy tzv. spotřebitelských smluv, jež je v občanském zákoníku obsažena v § 419 a násl. o. z. a § 1810 a násl. o.z., i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění, když tento zákon považuje za spotřebitelský úvěr, jejichž výše dosahuje minimálně výše 5 000 Kč. Zároveň ovšem v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru klade na poskytovatele takovýchto úvěrů povinnost s odbornou péčí přezkoumat schopnost dlužníka splácet úvěr, a to na základě informací získaných jak od dlužníka, tak i z databází dlužníků apod. Žádná určitá kritéria, jež by vymezovala onu „odbornou péči“, v zákoně obsažena nejsou, nicméně se dá předpokládat, že věřitel nedostojí svým povinnostem, poskytne-li úvěr spotřebiteli na základě informací o měsíčních příjmech, které pocházejí přímo od spotřebitele, aniž by si tyto informace ověřil např. u zaměstnavatele.4. V posuzovaném případě sice žalobkyně informace o majetkových poměrech žalovaného zjišťovala, nicméně tato zjištění byla zjevně nedostatečná a v důsledku toho došlo k nesprávnému, resp. mylnému vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného a postup žalobkyně nelze označit za odbornou péči ve smyslu níže citovaného zákona. Žalobkyně uvedla, že vyžádala informace o příjmech žalovaného, pracovních, příjmových, výdělkových a jiných relevantních poměrech a tyto ověřila na základě dokumentů vyžádaných od žalovaného, resp. případné nahlédnutí do relevantních databází.5. Žalobkyně vycházela z výpisu o posouzení úvěruschopnosti z karty klienta, z níž vyplývá, že žalovaný pobírá příjem ve výši 30 000 Kč, jeho zdroj příjmu je ze svobodného povolání, nemá žádné vyživovací povinnosti k nezletilým dětem, příjem ostatních členů domácnosti představuje částku 20 000 Kč, žalovaný uvedl, že hradí splátky jiným společnostem ve výši 12 000 Kč měsíčně. Takováto zjištění jsou ovšem naprosto nedostačující, není zřejmé, zda žalobkyně ověřila příjem žalovaného, co představuje svobodné povolání, jaké má žalovaný výdaje, jaké má jiné výdaje mimo splátek jiným společnostem. Minimálně je třeba vzít v úvahu náklady na bydlení, přičemž i tyto výdaje musí být ověřeny. Příjmy ostatních členů domácnosti nejsou v této souvislosti rozhodné, nejedná se o příjem žalovaného, není vůbec zřejmé, o jaké peněžní prostředky se jedná, tato částka nebyla nadto žádným způsobem ověřena. Navíc žalovaný neuvedl jaké náklady s bydlením má, zda je svobodný, zda, kde a s kým žije ve společné domácnosti, navíc žalovaný hradí splátky jiným společnostem ve výši 12 000 Kč měsíčně. Žalobkyně tak nedostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, použitý příjem, ke kterému došla, je naprosto nevypovídající o skutečností schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr. Za této situace je zřejmé, že nemohlo dojít k platnému uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, resp. takto uzavřenou smlouva je ve smyslu výše už citovaného ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplaná (věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná).6. Žalobkyní tak bylo žalovanému plněno na základě neplatné smlouvy. Evidentně tak na straně žalovaného došlo k tzv. bezdůvodnému obohacení. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodů obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Proto soud zavázal žalovaného, aby peněžní částku 16 156 Kč žalobkyni zaplatil, když žalovaný uhradil žalobkyni částku 3 844 Kč, jak uvádí žalobkyně. Zároveň soud zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni i příslušenství žalované pohledávky v podobě zákonného úroku z prodlení. V prodlení je podle ust. § 1968 občanského zákoníku dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní. Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat ve smyslu ust. § 1970 občanského zákoníku zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením vlády č. 351/2013 Sb. V posuzovaném případě prodlení žalovaného se splněním peněžitého dluhu nastalo nejdříve dne 8. 2. 2025, když v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný byla k zaplacení vyzván dne 24. 1. 2025 ke splnění povinnosti do 7. 2. 2025.Co se týče zbylých žalobkyní uplatněných nároků (v žalobě označených jako „výše specifikované jako účelně vynaložené náklady v celkové výši 1 030 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 500 Kč a přirostlé úroky ve výši 3 920 Kč“ pak ty byly soudem zamítnuty. Žalobkyně opírala důvodnost těchto nároků o smluvní ujednání. Nicméně, za situace, kdy smlouva mezi žalobkyní a žalovaným nebyla uzavřena platně, ztrácejí tyto nároky oporu a nebylo možno je soudem přiznat.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 853 Kč, přičemž tato částka představuje 30,38 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 65,19 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 34,81 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 992 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 24 782 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč. Lhůta k plnění je dána ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř.