6 C 260/2025-17 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se žalobou domáhala na žalované zaplacení 22 831,26 Kč, sestávající z jistiny ve výši 19 912,62 Kč, poplatků za pojištění ve výši 118,64 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 900 Kč (3x 300 Kč za 1 měsíc vymáhání) a smluvní pokuty ve výši 1 900 Kč. Stanovení těchto poplatků bylo stranami smluvně sjednáno. Na odůvodnění těchto svých žalobních požadavků uvedla, že dne 9. 9. 2023 uzavřela se žalovanou smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru č. , hodnota, na základě, které byl žalované poskytnut úvěrový rámec 23 759 Kč, který žalovaná čerpala. Žalovaná poskytnuté peněžní prostředky řádně nesplácela a žalobkyně proto vyzval žalovanou k uhrazení celé dlužné částky včetně jejího příslušenství. Žalobkyně vznesla požadavek na zaplacení jak úroku, tak zákonného úroku z prodlení. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.2. Soud vzal v řízení za prokázané, že žalobkyně a žalovaná se dohodly na tom, že žalobkyně umožní žalované čerpat peněžní prostředky do výše 23 759 Kč, které se žalovaná zavázala splácet v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaná celkem načerpala částku ve výši 24 694 Kč. Tyto pravidelné měsíční splátky však žalovaná řádně nehradila, přičemž na jistině úvěru zůstala výše v odůvodnění rozsudku specifikované částky, a to včetně sankcí, které byly pro případ prodlení s vrácením peněžních prostředků mezi stranami dohodnuty.3. Již z výše uvedených skutkových zjištění je zřejmé, že žalobkyně a žalovaná evidentně směřovali k uzavření smlouvy o úvěru podle § 2395 o.z. K platnému uzavření smlouvy o úvěru však nedošlo, a to přesto, že žalovaná od žalobkyně peněžní prostředky převzala. V posuzovaném případě totiž žalobkyně na straně úvěrujícího, resp. věřitele vystupovala v pozici podnikatele (žalobkyně podnikala m.j. v oblasti poskytování nebo zprostředkování spotřebitelských úvěrů) a žalovaná na straně úvěrovaného, resp. dlužníka, jako spotřebitel. Na vztahy mezi žalobkyní a žalovanou tak plně dopadaly kromě obecné úpravy tzv. spotřebitelských smluv, jež je v občanském zákoníku obsažena v § 419 a násl. o. z. a § 1810 a násl. o.z., i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění, když tento zákon považuju za spotřebitelský úvěr, jejichž výše dosahuje minimálně výše 5 000 Kč. Zároveň ovšem v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru klade na poskytovatele takovýchto úvěrů povinnost s odbornou péčí přezkoumat schopnost dlužníka splácet úvěr, a to na základě informací získaných jak od dlužníka, tak i z databází dlužníků apod. Žádná určitá kritéria, jež by vymezovala onu „odbornou péči“, v zákoně obsažena nejsou, nicméně se dá předpokládat, že věřitel nedostojí svým povinnostem, poskytne-li úvěr spotřebiteli na základě informací o měsíčních příjmech, které pocházejí přímo od spotřebitele, aniž by si tyto informace ověřil např. u zaměstnavatele.4. V posuzovaném případě sice žalobkyně informace o majetkových poměrech žalované zjišťovala, nicméně tato zjištění byla zjevně nedostatečná a v důsledku toho došlo k nesprávnému, resp. mylnému vyhodnocení úvěruschopnosti žalované a postup žalobkyně nelze označit za odbornou péči ve smyslu níže citovaného zákona. Žalobkyně uvedla, že vyžádala informace o příjmech žalované, pracovních, příjmových, výdělkových a jiných relevantních poměrech a tyto ověřila na základě dokumentů vyžádaných od žalované, resp. případné nahlédnutí do relevantních databází.5. Žalobkyně vycházela při posouzení úvěruschopnosti nejdříve z karty klienta, datované zřejmě nesprávně dnem 17. 3. 2025, kdy žalovaná v žádosti o úvěr uvedla, že je svobodná, bydlí v pronajatém bytě, nemá žádnou vyživovací povinnost k nezletilému dítěti, pobírá příjem ve výši 28 000 Kč měsíčně, příjem ostatních členů domácnosti představuje částku 50 000 Kč měsíčně a výdaje představují částku 2 500 Kč měsíčně. Z ověření bonity MLS klienta byla zjištěno, že žalovaná má příjem z žádosti 28 000 Kč měsíčně, platí splátku i jiných společností ve výši 20 Kč měsíčně, dále z ověření bonity MLS domácnosti bylo zjištěno, že žalovaná pobírá příjem z žádosti 28 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti 50 000 Kč, přičemž měsíční výdaje na úvěry z žádosti 500 Kč, náklady na bydlení ve výši 10 921 Kč měsíčně a výše splátky schváleného úvěru ve výši 950 Kč měsíčně s tím, že po odečtení životního minima členů domácnosti částky 8 510 Kč a životního minima dospělých členů domácnosti ve výši 4 470 Kč, představují zbývající MLS domácnosti představuje částku 57 119 Kč. Takováto zjištění jsou ovšem naprosto nedostačující, není zřejmé, zda žalobkyně ověřila příjem žalované, zda je žalovaná zaměstnána na dobu určitou či neurčitou, jaké má jiné výdaje mimo splátek jiným společnostem. Minimálně je třeba vzít v úvahu náklady na bydlení, přičemž i tyto výdaje musí být ověřeny. Příjmy ostatních členů domácnosti nejsou v této souvislosti rozhodné, nejedná se o příjem žalované, není vůbec zřejmé, o jaké peněžní prostředky se jedná, tato částka nebyla nadto žádným způsobem ověřena. Uvedené výdaje se zdají značně podhodnocené (2 500 Kč měsíčně), a to zejména s ohledem na to, že žalovaná žije v pronajatém bytě. Žalobkyně tak nedostatečně zkoumala úvěruschopnost žalované, použitý příjem, ke kterému došla, je naprosto nevypovídající o skutečností schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr. Za této situace je zřejmé, že nemohlo dojít k platnému uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, resp. takto uzavřenou smlouva je ve smyslu výše už citovaného ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplaná (věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná).6. Žalobkyní tak bylo žalované plněno na základě neplatné smlouvy. Evidentně tak na straně žalované došlo k tzv. bezdůvodnému obohacení. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodů obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Proto soud zavázal žalovanou, aby peněžní částku 13 648,60 Kč žalobkyni zaplatila, když žalovaná uhradila žalobkyni částku 11 046 Kč, jak vyplývá z výpisu čerpání, splátek a úhrad. Zároveň soud zavázal žalované zaplatit žalobkyni i příslušenství žalované pohledávky v podobě zákonného úroku z prodlení. V prodlení je podle ust. § 1968 občanského zákoníku dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní. Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat ve smyslu ust. § 1970 občanského zákoníku zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením vlády č. 351/2013 Sb. V posuzovaném případě prodlení žalované se splněním peněžitého dluhu nastalo nejdříve dne 8. 11. 2024, když v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná byla k zaplacení vyzván dne 31. 10. 2024 ke splnění povinnosti do 7. 11. 2025.7. Co se týče zbylých žalobkyní uplatněných nároků (v žalobě označených jako „výše specifikované poplatky za pojištění, náklady na vymáhání a smluvních pokut“ pak ty byly soudem zamítnuty. Žalobkyně opírala důvodnost těchto nároků o smluvní ujednání. Nicméně, za situace, kdy smlouva mezi žalobkyní a žalovanou nebyla uzavřena platně, ztrácejí tyto nároky oporu a nebylo možno je soudem přiznat.8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 487 Kč, přičemž tato částka představuje 19,56 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 59,78 % a úspěchu žalované v rozsahu 40,22 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 914 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 22 831,26 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze dvou úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci a před účinnosti vyhlášky č. 258/2024 Sb. (g 15 a.t.) za převzetí a přípravu zastoupení a předžalobní výzvu k plnění a z částky 400 Kč (§ 14b odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 258/2024 Sb.) za podání žaloby (úkon realizovaný po 1. 1. 2025) za návrh ve věci samé včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 300 Kč ve výši 273 Kč.9. Lhůta k plnění je dána ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř.