6 C 262/2025-24 — Okresní soud v Děčíně

Žalobním návrhem, doručeným podepsanému soudu dne 25. 2. 2025 se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení výše ve výrokové části rozsudku uvedených částek. Na odůvodnění těchto žalobních požadavků uvedla, že nárok na jejich zaplacení vznikl právnímu předchůdci žalobkyně, a to společnosti , právnická osoba, ., IČ , IČO, (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“), když žalovaná neplnila řádně na smlouvu o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, , na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované peněžní částku 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit právnímu předchůdci žalobkyně ve 14měsíčních splátkách po 1 992 Kč jednak poskytnutou peněžní částku 15 000 Kč, jednak peněžní částku 12 127 Kč (tzv. souhrnný poplatek). Žalovaná plnila právnímu předchůdci žalobkyně pouze částečně, přičemž na jistině zápůjčky zůstala dlužna 11 902,13 Kč, na „souhrnném poplatku“ pak částku 9 985,79 Kč. Z důvodu prodlení žalované požaduje právní předchůdce žalobkyně smluvní pokutu ve výši 7 500 Kč, přičemž stanovení smluvní pokuty bylo ve smlouvě ujednáno. Žalobkyně vznesla požadavek na zaplacení jak na zaplacení zákonného úroku z prodlení, tak sjednaného úroku. Právní předchůdce žalobkyně výše uvedené pohledávky za žalovanou postoupil smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 3. 10. 2024 žalobkyni. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.Soud vzal v řízení za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná se dohodli na tom, že právní předchůdce žalobkyně poskytne žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, přičemž žalovaná jí vrátí právnímu předchůdci žalobkyně ve 14měsíčních splátkách po 1 992 Kč, a to včetně poplatku za poskytnutí zápůjčky ve výši 12 127 Kč. Žalovaná právnímu předchůdci žalobkyně uhradila 6 000 Kč. Tyto skutečnosti vyplývají jednak z tvrzení žalobkyně, jednak z listin předložených žalobkyní (zejména smlouva o zápůjčce a transakční historie).Již z výše uvedených skutkových zjištění je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná evidentně směřovali k uzavření smlouvy o zápůjčce podle § 2390 o.z. K platnému uzavření smlouvy o zápůjčce však nedošlo, a to přesto, že žalovaná od právního předchůdce žalobkyně peněžní prostředky převzala. V posuzovaném případě totiž právní předchůdce žalobkyně na straně zapůjčitele, resp. věřitele vystupovala v pozici podnikatele (právní předchůdce žalobkyně podnikala m.j. v oblasti poskytování nebo zprostředkování spotřebitelských úvěrů) a žalovaná na straně vydlužitele, resp. dlužníka, jako spotřebitel. Na vztahy mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou tak plně dopadaly kromě obecné úpravy tzv. spotřebitelských smluv, jež je v občanském zákoníku obsažena v § 419a násl. o. z. a § 1810 a násl. o.z., i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění, když tento zákon považuju za spotřebitelský úvěr m.j. i půjčky, jejichž výše dosahuje minimálně výše 5 000 Kč. Zároveň ovšem v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru klade na poskytovatele takovýchto úvěrů povinnost s odbornou péčí přezkoumat schopnost dlužníka splácet úvěr, a to na základě informací získaných jak od dlužníka, tak i z databází dlužníků apod. Žádná určitá kritéria, jež by vymezovala onu „odbornou péči“, v zákoně obsažena nejsou, nicméně se dá předpokládat, že věřitel nedostojí svým povinnostem, poskytne-li úvěr spotřebiteli na základě informací o měsíčních příjmech, které pocházejí přímo od spotřebitele, aniž by si tyto informace ověřil např. u zaměstnavatele. V posouzeném případě ani právní předchůdce žalobkyně žádné informace o majetkových poměrech žalované nezjišťoval, ani netvrdil, jak zkoumal úvěruschopnost žalované. Lze proto uzavřít, že právní předchůdce žalobkyně nedostál své zákonné povinnosti před poskytnutím úvěru s odbornou péčí úvěru schopnost žalované posoudit. Za této situace je zřejmé, ž nemohlo dojít k platnému uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, resp. takto uzavřenou smlouvu je ve smyslu výše už citovaného ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplaná (věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná).Právním předchůdcem žalobkyně tak bylo žalované plněno na základě neplatné smlouvy. Evidentně tak na straně žalované došlo k tzv. bezdůvodnému obohacení. Podle § 2991 odst. 1 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodů obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. V posouzeném případě byla majetková sféra žalované zvětšena o částku 9 000 Kč, když žalovaná v mezidobí uhradila částku 6 000 Kč. Proto soud zavázal žalovanou, aby peněžní částku 9 000 Kč žalobkyni zaplatila. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek se totiž žalobkyně stala oprávněným domáhat se vydání tohoto bezdůvodného obohacení namísto právního předchůdce žalobkyně (§ 1879 a násl. o.z.). Zároveň soud zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni i příslušenství žalované pohledávky v podobě zákonného úroku z prodlení. V prodlení je podle ust. § 1968 občanského zákoníku dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní. Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat ve smyslu ust. § 1970 občanského zákoníku zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením vlády č. 351/2013 Sb. V posouzeném případě prodlení žalované se splněním peněžitého dluhu nastalo nejdříve dne 9. 2. 2025, když v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná byla k zaplacení vyzvána výzvou ze dne 24. 1. 2025 ke splnění povinnosti do 8. 2. 2025.Co se týče zbylých žalobkyní uplatněných nároků (v žalobě označených jako „zbytek jistiny, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru, poplatku a smluvní pokuty“ pak ty byly soudem zamítnuty. Žalobkyně opírala důvodnost těchto nároků o smluvní ujednání. Nicméně, za situace, kdy smlouva mezi žalobkyní a žalovanou nebyla uzavřena platně, ztrácejí tyto nároky oporu a nebylo možno je soudem přiznat.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Žalovaná, jež byla v řízení úspěšná co do 69,38 % oproti žalobkyni co do 30,62 %, proto by měla nárok na náhradu nákladů řízení žalovaná, ovšem žalované žádné náklady řízení nevznikly.