14 C 63/2026-29 – Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 773 361,75 Kč s přísl. Žalobu odůvodnila tím, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo dne 21. 8. 2023 k uzavření smlouvy o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 800 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s úrokovým navýšením ve výši 11,99 % ročně. Žalovaný však úvěr řádně a včas nesplácel, a proto žalobkyně využila svého práva a úvěr jednorázově zesplatnila.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.3. Soud má za prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 21. 8. 2023 uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr do výše 800 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vyčerpanou částku úvěru vrátit spolu s úrokovým navýšením. Součástí smlouvy jsou i smluvní podmínky smlouvy o úvěru. Z výpisu s úvěrového účtu žalovaného má soud za prokázáno, že úvěr ve výši 800 000 Kč byl žalovanému vyplacen na účet.4. Po právní stránce soud posoudil právní vztahy vzniklé mezi žalobkyní a žalovaným podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), jako smlouvu o úvěru, přičemž zároveň se právní poměry mezi účastníky řízení řídí příslušnými ustanoveními zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „ZSÚ“). Soud dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 ZSÚ, jelikož žalobkyně nesplnila povinnost stanovenou v § 86 odst. 1 ve spojení s § 75 ZSÚ, tedy že by náležitě, dostatečně a s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel posouzení úvěruschopnosti činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k příjmům a výdajům žalovaného v daném případě nedošlo. Pokud žalobkyně v dokumentu posouzení úvěruschopnosti klienta uvádí, že žalovaný uvedl výdaje ve výši 0 Kč a výdaje na bydlení ve výši 5 000 Kč, a proto žalobkyně dospěla k závěru, že normativní výdaje žalovaného na bydlení činí 10 260 Kč, rezignovala tak žalobkyně zcela na zjišťování úvěruschopnosti žalovaného. Tento způsob zjištění výdajů je nepřípustný, neboť smyslem výše uvedených ustanovení zákona je, aby byla zjišťována konkrétní majetková situace posuzovaného. Žalobkyně tedy neprokázala, že byla řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného.5. S ohledem na to, že uzavřená smlouva je absolutně neplatná, má žalobkyně právo pouze na zaplacení částky představující bezdůvodné obohacení na straně žalovaného podle § 2991 o. z., přičemž se jedná o nezaplacenou jistinu úvěru. Žalovaný je tak podle § 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ povinen vrátit žalobkyni vzniklé bezdůvodné obohacení ve výši 773 361,75 Kč. Tím, že dosud žalobkyni ničeho neuhradil, dostal se do prodlení se splněním peněžitého závazku dle § 1968 o. z. a vedle práva na vydání bezdůvodného obohacení žalobkyni vzniklo též právo požadovat úrok z prodlení podle ustanovení § 1970 o. z. ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbylém rozsahu byla žaloba zamítnuta.6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 90 313,92 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 30 935 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 773 361,75 Kč sestávající z částky 11 420 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně pěti paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 12. 5. 2026 náhrada 1 143,49 Kč za 95 ujetých km v částce 843,49 Kč (35,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 8,6 l/100 km a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 2 × 30 minut v částce 300 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 49 073,49 Kč ve výši 10 305,43 Kč. Soud žalobkyni nepřiznal požadovaný úkon právní služby za její vyjádření ze dne 16. 3. 2026 pro neúčelnost, neboť tato tvrzení měla být již součástí perfektní žaloby. Za vyjádření ze dne 22. 1. 2026 soud přiznal žalobkyni pouze paušální náhradu ve výši 450 Kč s ohledem na skutkovou i právní jednoduchost vyjádření.