19 C 43/2026-34 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 13.10.2025 ve spojení s jejím doplněním v podání ze dne 21.2.2026 vůči žalovanému domáhala zaplacení částky 14 796 Kč s příslušenstvím, když uvedla, že s žalovaným dne 23.11.2022 uzavřela smlouvu o úvěru č. , hodnota, -, Anonymizováno, , na jejímž základě žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 22 000 Kč a žalovaný se zavázal takto poskytnuté peněžní prostředky, včetně sjednaných úroků a poplatků v celkové výši 39 996 Kč, žalobkyni vrátit v pravidelných týdenních splátkách ve výši 667 Kč s tím, že splatnost první splátky byla určena do sedmi dnů od podpisu smlouvy a splatnost každé další splátky vždy do sedmého dne od předchozí splátky. V průběhu úvěrového vztahu žalovaný uhradil žalobkyni celkem 25 200 Kč. Žalobkyně dále požadovala zákonný úrok z prodlení z částky 14 796 Kč za dobu od 18.1.2024 do zaplacení. Žalobkyně také uvedla, že nechala uplynout celou lhůtu k zaplacení úvěru dle původního ujednání, a jako datum splatnosti určila 17.1.2024, i když dle podmínek smlouvy, měla splatnost nastat (v případě prodlení žalovaného s úhradou) již dříve.2. Stanovisko žalovaného k žalobě se soudu nepodařilo získat. Soud věc podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.) projednal a rozhodl dne , datum, v nepřítomnosti účastníků, neboť žalobkyně se z účasti na jednání omluvila a žalovaný se k němu bez omluvy nedostavil. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým a právním závěrům.3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi účastníky dne 23.11.2022 vyplývá, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému hotovostní bezúčelový úvěr ve výši 22 000 Kč, který byl žalovaný povinen žalobkyni uhradit spolu s úrokem a poplatky (za zpracování a doručení úvěru ve výši 6 600 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso úvěrových splátek ve výši 7 040 Kč), a to v celkem , hodnota, pravidelných týdenních splátkách ve výši 666,60 Kč. Z evidenční karty plyne, že žalovaný žalobkyni před uzavřením smlouvy sdělil, že je zaměstnán (na dobu neurčitou) u společnosti , Anonymizováno, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, , Anonymizováno, o., , Anonymizováno, : , IČO, , jako operátor výroby s příjmem , částka, , jeho celkové měsíční výdaje činily , částka, , z toho výdaje na bydlení , částka, . K doložení příjmu ze zaměstnání poskytl žalovaný žalobkyni mzdové lístky za měsíc září a říjen 2022, které potvrzují mzdu v žalobkyní zjištěné výši.4. Z listiny označené jako „informace o smlouvě , Anonymizováno, -, Anonymizováno, “ vyplývá, že žalovaný žalobkyni, na umoření předmětného úvěru, postupně uhradil celkem 25 200 Kč.5. Dopisem ze dne 18.2.2025 žalobkyně žalovaného vyzvala k zaplacení dluhu z předmětné smlouvy (vyčísleného v částce 14 796 Kč) ve lhůtě sedmi dnů od doručení výzvy; zároveň žalovaného upozornila, že v opačném případě přistoupí k zahájení soudního řízení; dopis odeslala žalovanému žalobkyně doporučenou poštovní zásilkou z téhož dne (což je zřejmé z podacího archu).6. Na základě uvedených dílčích skutkových zjištění soud po skutkové stránce dospěl k závěru, že dne 23.11.2022 uzavřeli účastníci písemnou smlouvu, na jejímž základě žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 22 000 Kč a žalovaný se zavázal jí tuto částku vrátit spolu s úrokem a poplatky v celkové výši 39 996 Kč; doposud jí však uhradil v součtu jen 25 200 Kč. Před uzavřením smlouvy žalobkyně, v rámci procesu posuzování, zda je schopen budoucí úvěr splácet (a celý splatit), od žalovaného nezjistila dostatečné informace o jeho poměrech, příjmech a zejména výdajích, a zjištěné údaje ani náležitě neověřila.7. Po právní stránce soud poměr mezi účastníky, jenž byl založen písemnou smlouvou ze dne 23.11.2022, hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi nimi dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.z.) a příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy (dále též jen z.s.ú.); srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) z.s.ú. (žalobkyně úvěr nabízela v rámci své podnikatelské činnosti, žalovaný s ní nejednal v rámci podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání).8. Podle § 86 odst. 1 a 2 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.9. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (v němž Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18 (v němž uzavřel, že čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) – nejprve zkoumal, zda žalobkyně, jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovaným splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 z.s.ú..11. Žalobkyně v řízení uvedla, že prověřila úvěruschopnost žalovaného kontrolou v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra, dále kontrolou rodného čísla dálkovým systémem , právnická osoba, , kontrolou v insolvenčním rejstříku, telefonickou kontrolou v jeho zaměstnání, kontrolou jeho platební historie, čestným prohlášením žalovaného o výši závazků, jeho lokalitou (na základě odborných vědomostí z terénu od obchodního zástupce žijícího v dané oblasti) a kontrolou předložených dokumentů v rozsahu karty klienta.12. Konkrétně ve vztahu k této věci je třeba uvést, že žalovaný žalobkyni předložil dva mzdové listy (výplatní lístky), jež se týkaly dvou měsíců předcházejících sjednání předmětného úvěru, z nichž vyplynulo, že žalovaný dosahuje příjmu ve výši 29 913 Kč. Žalobkyně však náležitě nezjistila, resp. neověřila údaje o výdajích žalovaného, které zjistila jen obecně v celkové výši , částka, , z níž částka , částka, odpovídá životního minimu, tzn. nikoliv skutečným výdajům, a žalovaným tvrzené částce, kterou měl vynakládat na bydlení (, částka, ). Žalobkyně pravidelné ani jiné výdaje žalovaného blíže nezjišťovala a nijak neověřovala, přestože skutečné (reálné) životní výdaje, včetně výdajů na bydlení, které zpravidla odčerpávají významnou část měsíčních příjmů jednotlivce (popř. domácnosti), a do nichž patří i výdaje s bydlením související (voda, teplo, plyn, elektřina), mohou významně přesáhnout žalovaným uvedenou částku. Přiměřené ověření výdajů na bydlení přitom není nikterak složité (postačí předložení nájemní smlouvy, popř. dalších souvisejících listin). Žalobkyně si pak především neobstarala ani dostupný a vypovídající prostředek k ověření skutečných výdajů, jímž je výpis z bankovního účtu žalovaného za přiměřené období předcházející sjednání úvěru (např. 3 měsíce). Proto soud dospěl k závěru, že žalobkyně své povinnosti řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného nedostála. Soud proto v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 z.s.ú. dovodil absolutní neplatnost úvěrové smlouvy.13. V případě neplatnosti podle § 87 odst. 1 věty první z.s.ú., kterou předmětná smlouva trpí, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úv