6 C 240/2025-23 — Okresní soud v Děčíně

Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 28 855 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení ode dne 18. 12. 2023, která sestává z jistiny a poplatku ve výši 26 175 Kč, smluvní pokuty ve výši 2 680 Kč (0,1 % denně z částky 20 000 Kč od 18. 12. 2023 do 16. 4. 2025), nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč (za 5 upomínek po 500 Kč). Na odůvodnění těchto žalobních požadavků přitom uvedla, že žalobkyně se žalovaným uzavřeli Smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě žalobkyně dne 11. 10. 2023 žalovanému poskytla částku 20 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit ve splátkách včetně poplatku za poskytnutí zápůjčky ve výši 6 175 Kč. Žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti zaplatil toliko částky 7 020 Kč. Žalovaný k výzvě žalobkyně zbylou dlužnou částku neuhradil.Žalovaný k věci uvedl, že uplatněný nárok v žalobě neuznává v celém rozsahu, není si vědom uzavření smlouvy mezi jeho osobou a společnosti žalobkyně.Soud ve věci nařídil jednání, přičemž žalobkyně se z jednání omluvila a žalovaný se k jednání nedostavil.Soud vzal v řízení za prokázané, že žalobkyně a žalovaný se dohodli na tom, že žalobkyně poskytne žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, přičemž žalovaný ji žalobkyni vrátí do 17. 12. 2023, a to včetně poplatku za poskytnutí zápůjčky ve výši 6 175 Kč. Žalovaný žalobkyni zaplatil částku 7 020 Kč. Tyto skutečnosti vyplývají jednak z tvrzení žalobkyně, jednak z listin předložených žalobkyní (zejména smlouva o zápůjčce ze dne 11. 10. 2023).Již z výše uvedených skutkových zjištění je zřejmé, že žalobkyně a žalovaný evidentně směřovali k uzavření smlouvy o zápůjčce podle § 2390 o.z. K platnému uzavření smlouvy o zápůjčce však nedošlo, a to přesto, že žalovaný od žalobkyně peněžní prostředky převzal. V posuzovaném případě totiž žalobkyně na straně zapůjčitele, resp. věřitele vystupovala v pozici podnikatele (žalobkyně podnikala m.j. v oblasti poskytování nebo zprostředkování spotřebitelských úvěrů) a žalovaný na straně vydlužitele, resp. dlužníka, jako spotřebitel. Na vztahy mezi žalobkyní a žalovaným tak plně dopadaly kromě obecné úpravy tzv. spotřebitelských smluv, jež je v občanském zákoníku obsažena v § 419 a násl. o. z. a § 1810 a násl. o.z., i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění, když tento zákon považuju za spotřebitelský úvěr m.j. i půjčky, jejichž výše dosahuje minimálně výše 5 000 Kč. Zároveň ovšem v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru klade na poskytovatele takovýchto úvěrů povinnost s odbornou péčí přezkoumat schopnost dlužníka splácet úvěr, a to na základě informací získaných jak od dlužníka, tak i z databází dlužníků apod. Žádná určitá kritéria, jež by vymezovala onu „odbornou péči“, v zákoně obsažena nejsou, nicméně se dá předpokládat, že věřitel nedostojí svým povinnostem, poskytne-li úvěr spotřebiteli na základě informací o měsíčních příjmech, které pocházejí přímo od spotřebitele, aniž by si tyto informace ověřil např. u zaměstnavatele. V posuzovaném případě sice žalobkyně informace o majetkových poměrech žalovaného zjišťovala, nicméně žádným relevantním způsobem tuto skutečnost důkazně nedoložila, tudíž její zjištění byla zjevně nedostatečná a v důsledku toho došlo k nesprávnému, resp. mylnému vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného a postup žalobkyně nelze označit za odbornou péči ve smyslu níže citovaného zákona. Proti osobě žalovaného byly totiž v době, kdy žádal o poskytnutí zápůjčky, vedeny exekuce (m.j. i pro předchozí nesplacený spotřebitelský úvěr), žalobkyně uvedla, že vyžádala informace o příjmech žalovaného, pracovních, příjmových, výdělkových a jiných relevantních poměrech a tyto ověřila na základě dokumentů vyžádaných od žalovaného, resp. případné nahlédnutí do relevantních databází. Žalobkyně neprokázala, resp. nedoložila, jak řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného. Tvrdila, že poskytnuté informace byla žalobkyní vyhodnoceny a zaevidovány do zákaznické karty žalovaného, kterou soudu nedoložila. Za této situace je zřejmé, že nemohlo dojít k platnému uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, resp. takto uzavřenou smlouva je ve smyslu výše už citovaného ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplaná (věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná).Žalobkyní tak bylo žalovanému plněno na základě neplatné smlouvy. Evidentně tak na straně žalovaného došlo k tzv. bezdůvodnému obohacení. Podle § 2991 odst. 1 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodů obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Proto soud zavázal žalovaného, aby peněžní částku 12 080 Kč žalobkyni zaplatil (rozdíl částky 20 000 Kč oproti zaplacené částce 7 020 Kč), když žalobkyně dokládá, že žalovaný z účtu č. , č. účtu, (VS = rodné číslo žalovaného), který je označen na jeho jméno, zaslal 1 Kč žalobkyni, aby žalobkyně ověřila, že tento bankovní účet je vedený na osobu se jménem , Jméno žalovaného, , tedy žalovaný. Zároveň žalobkyně dokládá výpisem z účtu, že žalobkyně skutečně vyplatila žalovanému v říjnu 2023 částku 20 000 Kč na shora uvedený bankovní účet, jehož majitelem je žalovaný. Zároveň soud zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni i příslušenství žalované pohledávky v podobě zákonného úroku z prodlení. V prodlení je podle ust. § 1968 občanského zákoníku dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní. Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat ve smyslu ust. § 1970 občanského zákoníku zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením vlády č. 351/2013 Sb.Co se týče zbylých žalobkyní uplatněných nároků (v žalobě označených jako „náklady spojené s uplatněním pohledávky a smluvní pokuta“) pak ty byly soudem zamítnuty. Žalobkyně opírala důvodnost těchto nároků o smluvní ujednání. Nicméně, za situace, kdy smlouva mezi žalobkyní a žalovaným nebyla uzavřena platně, ztrácejí tyto nároky oporu a nebylo možno je soudem přiznat.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, jelikož rozdíl úspěchu žalovaného (58,14 %) a neúspěchu žalobkyně (41,86 %) byl nepatrný a rozhodnutí o nepřiznání části plnění záviselo na úvaze soudu.Lhůta k plnění je dána ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř.