6 C 272/2025-72 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení peněžní částky 22 515,42 Kč (sestávající z dlužné jistiny úvěru ve výši 15 297,91 Kč, z částky 998 Kč označené jako smluvní pokuta, z částky 1 800 Kč jako náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného, z částky 4 420,42 Kč jako smluvní pokuta s tím, že tato částka je konstruována jako 0,1% úrok denně z částky 15 297,91 Kč za dobu od 20. 2. 2025 do 26. 8. 2025). Na odůvodnění těchto žalobních požadavků žalobkyně uvedla, že tyto vyplývají ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, , kterou žalovaný uzavřel se žalobkyní dne 29. 12. 2023. Na základě této smlouvy byla žalovanému poskytnuta peněžní částka 20 000 Kč, přičemž žalovaný se ji zavázal vrátit ve 24měsíčních splátkách po 1 771 Kč. Žalovaný peněžní prostředky řádně nevrátil. V souvislosti s porušením smlouvy vyvstala nově žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni výše již v odůvodnění zmíněné platby, a to platba ve výši 998 Kč (smluvní pokuta u splátek 8, 9 ve kterých se žalovaný ocitl v prodlení), platba peněžní částky 4 420,42 Kč představující smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky 15 297,91 Kč od 20. 2. 2025 do 26. 8. 2025 z důvodu neuhrazení celé jistiny. Zároveň žalobkyně vznesla požadavek uhradit jak zákonný úrok z prodlení, tak smluvený úrok. Žalovaný k výzvě žalobkyně, dlužnou částku neuhradil, ve věci se nevyjádřil.2. Soud vzal v řízení za prokázané, že žalobkyně a žalovaný se dohodli na tom, že žalobkyně poskytne žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, přičemž žalovaný je žalobkyně vrátí ve 24měsíčních splátkách po 1 771 Kč spolu s úrokem za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě 86,13 % p. a. Žalovaný žalobkyni zaplatil 12 397 Kč. Tyto skutečnosti vyplývají jednak z tvrzení žalobkyně, jednak z listin předložených žalobkyní (zejména smlouvy o úvěru, dodatku o smlouvě, doklad o vyplacení úvěru).3. Již z výše uvedených skutkových zjištění je zřejmé, že žalobkyně a žalovaný evidentně směřovali k uzavření smlouvy o úvěru podle § 2395 o. z. K platnému uzavření smlouvy o úvěru však nedošlo, a to přesto, že žalovaný od žalobkyně peněžní prostředky převzal. V posuzovaném případě totiž žalobkyně na straně úvěrujícího, resp. věřitele vystupovala v pozici podnikatele (žalobkyně podnikala m.j. v oblasti poskytování nebo zprostředkování spotřebitelských úvěrů) a žalovaný na straně úvěrovaného, resp. dlužníka, jako spotřebitel. Na vztahy mezi žalobkyní a žalovaným tak plně dopadaly kromě obecné úpravy tzv. spotřebitelských smluv, jež je v občanském zákoníku obsažena v § 419 a násl. o. z. a § 1810 a násl. o.z., i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění, když tento zákon považuje za spotřebitelský úvěr, jejichž výše dosahuje minimálně výše 5 000 Kč. Zároveň ovšem v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru klade na poskytovatele takovýchto úvěrů povinnost s odbornou péčí přezkoumat schopnost dlužníka splácet úvěr, a to na základě informací získaných jak od dlužníka, tak i z databází dlužníků apod. Žádná určitá kritéria, jež by vymezovala onu „odbornou péči“, v zákoně obsažena nejsou, nicméně se dá předpokládat, že věřitel nedostojí svým povinnostem, poskytne-li úvěr spotřebiteli na základě informací o měsíčních příjmech, které pocházejí přímo od spotřebitele, aniž by si tyto informace ověřil např. u zaměstnavatele. V posuzovaném případě sice žalobkyně informace o majetkových poměrech žalovaného zjišťovala, nicméně tato zjištění byla zjevně nedostatečná a v důsledku toho došlo k nesprávnému, resp. mylnému vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného a postup žalobkyně nelze označit za odbornou péči ve smyslu níže citovaného zákona. Žalobkyně uvedla, že vyžádala informace o příjmech žalovaného, pracovních, příjmových, výdělkových a jiných relevantních poměrech a tyto ověřila na základě dokumentů vyžádaných od žalovaného, resp. případné nahlédnutí do relevantních databází.4. Žalobkyně vycházela z výpisu o posouzení úvěruschopnosti u žalovaného, tedy z hodnocení klienta, z něhož vyplývá, že žalovaný je svobodný, pracuje jako OSVČ, což vyplynulo až doložením žalobkyní daňového přiznání žalovaného, jinak v hodnocení klienta u druhu příjmu klienta nebylo uvedeno ničeho, v daňovém přiznání pro rok 2022 dosahoval žalovaný příjmu 204 503 Kč ročně (rozdíl mezi příjmy a výdaji), tedy cca 17 042 Kč měsíčně, což bylo zaneseno i hodnocení klienta. Dále v kartě klienta bylo uvedena jako formu bydlení uvedl vlastní, celkové výdaje představují částku 8 775 Kč (tj. životní minimum klienta ve výši 4 860 Kč a bydlení (nájem, inkaso) ve výši 3 915 Kč. Žalobkyně ověřila kopii občanského průkazu, z níž plyne, že žalovaný je svobodný, nicméně v kartě klienta bylo uvedeno, že žalovaný je ženatý, přičemž nežije s manželkou (partnerkou) ve společné domácnosti. Žalobkyně ani neověřila příjmy či výdaje žalovaného, jen se spokojila s životním minimem klienta ve výši 4 860 Kč měsíčně, co se týče nájemného a inkasa, i v tomto případě postačila žalobkyni výše 3 915 Kč měsíčně, kdyby soud odečetl příjem 17 000 Kč od výdajů v minimální výši 8 775 Kč, po zaplacení splátky 1 771 Kč měsíčně, by pak žalovanému zbyla na veškeré náklady na stravu a další potřebné věci částka 6 454 Kč měsíčně, což se jeví jako částka nepřiměřená, když není zřejmé, kde žalovaný v době uzavření smlouvy bydlel. Navíc žalovaným uváděné náklady na bydlení se jeví soudu jako podhodnocené. Soudu tedy není zřejmé, v jaké výši platí žalovaný náklady na bydlení, ať už je to nájemné či příspěvek na nájemné jiné osobě. Žalobkyně tak neověřila celkové výdaje žalované jak na bydlení, ani pro osobní potřebu. Žalobkyně informace o majetkových poměrech žalovaného zjišťovala, nicméně tato zjištění byla zjevně nedostatečná, byla jen na hranici tvrzení a v důsledku toho došlo k nesprávnému, resp. mylnému vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného a postup žalobkyně nelze označit za odbornou péči ve smyslu níže citovaného zákona. Za této situace je zřejmé, že nemohlo dojít k platnému uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, resp. takto uzavřenou smlouva je ve smyslu výše už citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplaná (věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná).5. Žalobkyní tak bylo žalovanému plněno na základě neplatné smlouvy. Evidentně tak na straně žalované došlo k tzv. bezdůvodnému obohacení. Podle § 2991 odst. 1 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodů obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. V posuzovaném případě byla majetková sféra žalovaného zvětšena o částku 7 603 Kč, když žalovaný v mezidobí uhradil částku 12 397 Kč. Proto soud zavázal žalovaného, aby peněžní částku 7 603 Kč žalobkyni zaplatil. Zároveň soud zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni i příslušenství žalované pohledávky v podobě zákonného úroku z prodlení. V prodlení je podle ust. § 1968 občanského zákoníku dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní. Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat ve smyslu ust. § 1970 občanského zákoníku zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením vlády č. 351/2013 Sb. V posuzovaném případě prodlení žalovaného se splněním peněžitého dluhu nastalo nejdříve dne 22. 8. 2025, když v řízení nebylo prokázáno, že žalovaný byl k zaplacení vyzván dne 6. 8. 2025 k zaplacení do 21. 8. 2025. Co se týče zbylých žalobkyní uplatněných nároků (v žalobě označených jako „smluvní úrok a smluvní pokuty“ pak ty byly soudem zamítnuty. Žalobkyně opírala důvodnost těchto nároků o smluvní ujednání. Nicméně, za situace, kdy smlouva mezi žalobkyní a žalovanou nebyla uzavřena platně, ztrácejí tyto nároky oporu a nebylo možno je soudem přiznat.6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. V daném řízení by měl nárok na náhradu nákladů řízení žalovaný ve výši 32,46 %, (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 66,23 % a úspěchu žalobkyně v rozsahu 33,77 %), avšak žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, a proto bylo rozhodnuto že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni.7. Lhůta k plnění je dána ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř.