7 C 172/2025-36 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím, uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě žalovaný úvěr čerpal, avšak sjednané splátky řádně a včas nehradil. Právní předchůdkyně žalobkyně dne 24. 11. 2022 uzavřela se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, které se žalovaný zavázal splácet ve 12 měsíčních splátkách ve výši 3 509 Kč. Současně se žalovaný zavázal uhradit poplatek ve výši 12 108 Kč, představující kapitalizované úroky a další sjednané položky, splatné do 24. 11. 2023. Žalovaný uhradil na úvěr celkem 12 018 Kč, přičemž dlužná jistina ke dni zesplatnění činila 22 174,15 Kč a dlužný poplatek 7 597,85 Kč.2. Žalobkyně dále uvedla, že před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného tak, že od něj zjistila a vyhodnotila informace o jeho rodinných, majetkových a pracovních poměrech, přičemž tyto údaje porovnala s doklady předloženými žalovaným a zaznamenala je do zákaznické karty. Žalovaný uvedl, že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr jako dělník ve společnosti , právnická osoba, , jeho čistý měsíční příjem činí 17 154 Kč, bydlí ve vlastním bytě, nemá vyživovací povinnosti ani jiné závazky.3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, ve věci byl v průběhu celého soudního řízení nečinný.4. Soud ve věci nařídil jednání na den 26. 1. 2026, ke kterému se žalovaný bez omluvy nedostavil, a ke kterému se právní zástupce žalobkyně řádně dostavil s návrhem na vyhovění žaloby.5. Soud ve věci provedl důkazy listinami předloženými žalobkyní:6. Ze smlouvy č. , hodnota, ze dne 24. 11. 2022 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, žalovaný se zavázal je splácet částkou 3 509 Kč ve 12měsíčních splátkách. Zároveň se zavázal uhradit žalobkyni poplatek ve výši 12 108 Kč a další příslušenství.7. Ze zařazení zákazníka do pojistného programu ke smlouvě č. , hodnota, soud neučinil žádná relevantní skutková zjištění s ohledem na níže uvedené právní posouzení.8. Z tabulky umoření soud zjistil, že žalovaný čerpal částku ve výši 30 000 Kč dne 24. 11. 2022. Dále je z této patrné, že žalovaný uhradil celkem na úvěr č. , hodnota, částku 12 018 Kč.9. Ze zákaznické karty ke smlouvě č. , hodnota, soud zjistil, že při poskytování peněžních prostředků právní předchůdkyně žalobkyně vyšla z toho, že žalovaný bydlí ve vlastním bytě, je svobodný, je zaměstnán na hlavní pracovní poměr jako dělník ve společnosti , právnická osoba, , s měsíčním čistým příjmem 17 154 Kč, což nebylo nijak ověřeno. Žalovaný nemá žádné vyživovací povinnosti, nemá jiné externí ani interní splátky a jeho měsíční výdaje byly stanoveny pouze jako odhadované ve výši 3 000 Kč. Další příjmy domácnosti uvedeny nejsou.10. Ze smlouvy o postoupení pohledávky a její přílohy, kterou tvoří seznam postoupených pohledávek soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně se dohodly na postoupení pohledávky ze shora specifikované smlouvy za žalovaným.11. Výzvou ze dne 16. 4. 2025 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužných částek pod pohrůžkou podání žaloby, jak soud zjistil z příslušné výzvy a podacího lístku , právnická osoba, ., z téhož dne.12. Ze zařazení zákazníka do pojistného programu ke smlouvě č. , hodnota, soud neučinil žádná relevantní skutková zjištění s ohledem na níže uvedené právní posouzení.13. Na základě provedeného dokazování, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé.14. Právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, žalovaný se zavázal je splácet částkou 3 509 Kč ve 12měsíčních splátkách. Zároveň se zavázal uhradit žalobkyni poplatek ve výši 12 108 Kč a další příslušenství. Před poskytnutím úvěru právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného tak, že vyšla z údajů uvedených žalovaným v zákaznické kartě; z té vyplývalo, že žalovaný bydlí ve vlastním bytě, je svobodný, je zaměstnán na hlavní pracovní poměr jako dělník ve společnosti , právnická osoba, s měsíčním čistým příjmem 17 154 Kč, nemá žádné vyživovací povinnosti, nemá jiné externí ani interní splátky a jeho měsíční výdaje byly stanoveny pouze jako odhadované ve výši 3 000 Kč. Další příjmy domácnosti uvedeny nebyly. Z předložených listin se podává, že příjem žalovaného nebyl nijak ověřen a výdaje právní předchůdkyně žalobkyně rovněž neověřovala. Žalovaný čerpal částku 30 000 Kč dne 24. 11. 2022, přičemž na úvěr č. , hodnota, uhradil celkem 12 018 Kč; nad tento rámec neuhradil ničeho. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávky, jak vyplývá ze smlouvy o postoupení a její přílohy. Žalobkyně dále žalovaného výzvou ze dne 16. 4. 2025 vyzvala k úhradě dlužné částky pod pohrůžkou podání žaloby.15. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu, posoudil soud věc po právní stránce takto. Uzavřená smlouva jeví znaky smlouvy o úvěru dle § 2395 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Dle § 2399 odst. 1 o. z., úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.16. Jelikož shora uvedenou smlouvu žalovaný neuzavřel v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřel ji jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., proto se na věc vztahuje i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“). Dle § 86 z. s. ú., je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú., třeba považovat i peněžitou zápůjčku) před uzavřením smlouvy, povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmu a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění ke dni uzavření smlouvy, neplatná, přičemž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.17. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III.ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu, dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužních bude schopen dluh splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C-679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinny zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a to z úřední povinnosti, nikoliv jen na návrh dlužníka.18. S ohledem na tuto judikaturu, je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka považovat za neplatnou, nejen dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí dlužník před soudem musel dovolat. Na uvedenou judikaturu