19 C 241/2020-24 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni celkem částku 22 054 Kč, a to zaprvé požadavkem, aby jí zaplatila částku 17 086 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 590,59 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 4 498,55 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 12 979,99 Kč od [datum] do zaplacení a úrok ve výši 23,72 % ročně z částky 12 979,99 Kč od [datum] do zaplacení, a zadruhé požadavkem, aby jí zaplatila částku 4 968 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 560,52 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 581,55 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 3 768,18 Kč od [datum] do zaplacení a úrok ve výši 23,72 % ročně z částky 3 768,18 Kč od [datum] do zaplacení; současně žalobkyně požadovala, aby žalovaná zaplatila náhradu nákladů řízení ve výši 2 335 Kč. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou – smluvní – povinnost, neboť včas a řádně nesplatila úvěry, které jí právní předchůdkyně žalobkyně poskytla. 2. Žalovaná se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřila. Současně ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) vyjádřila souhlas s rozhodnutím věci bez jednání podle ustanovení § 115a o. s. ř.; obdobný souhlas dala žalobkyně již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. 3. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě smlouvami o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] a [datum], uzavřenými mezi [údaje o společnosti] a žalovanou, a Zákaznickými kartami žalované. 4. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně nejprve dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, podle které se jí právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 13 000 Kč, za což měla žalovaná v osmapadesáti týdenních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 22 968 Kč s tím, že částku 5 200 Kč v tomto případě představoval poplatek za hotovostní inkaso splátek, a částku 2 600 Kč„ poplatek“ (patrně za administrativní činnost); samotné úroky pak měly představovat částku 1 820 Kč. Současně je ve formulářové smlouvě křížkem vyznačeno, že žalovaná požaduje životní pojištění [název pojištění], přičemž za tuto„ doplňkovou službu“ měla zaplatit částku 348 Kč. Poté dne [datum] žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně další smlouvu o spotřebitelském úvěru, podle které se jí právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 17 000 Kč, za což měla žalovaná v osmapadesáti týdenních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 29 986 Kč s tím, že částku 6 800 Kč v tomto případě představoval poplatek za hotovostní inkaso splátek, a částku 3 400 Kč„ poplatek“ (patrně za administrativní činnost); samotné úroky pak měly představovat částku 2 380 Kč. Rovněž v tomto případě je ve formulářové smlouvě křížkem vyznačeno, že i tentokrát žalovaná požaduje životní pojištění [název pojištění], přičemž za tuto„ doplňkovou službu“ měla zaplatit částku 406 Kč 5. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvami o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 6. Soud přitom dospěl k závěru, že předmětné úvěrové smlouvy je možno považovat za platné, a to v tom smyslu, že není důvod je hodnotit – jako celek – jako (absolutně) neplatné. 7. V předchozím odstavci zaznamenaný závěr se však neuplatní v případě ujednání o poplatku za hotovostní inkaso; ve shodě se závěry např. rozsudku [název soudu] č. j. [číslo jednací], rozsudku [název soudu] – pobočka v [obec] č. j. [spisová značka] či rozsudku [název soudu] č. j. [číslo jednací], má totiž podepsaný soud – na základě přiměřeného použití ustanovení § 1812 – 1815 občanského zákoníku – za to, že ujednání o poplatku za hotovostní inkaso je třeba považovat za neplatné, neboť a) znamená významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele, b) v zásadě jde o ujednání, jež neodráží skutečnou vůli žalované čerpat nadstandardní službu v podobě hotovostního inkasa a d) žalovaná je podle tohoto ujednání nucena tento poplatek platit i v případě, že by danou službu vůbec fakticky nevyužívala. Výši tohoto poplatku je tak kontextuálně třeba považovat za nepřiměřenou, a to jednoznačně v neprospěch spotřebitele. 8. Obdobný závěr je třeba učinit i v souvislosti s ujednáním o„ poplatku“ ve výši 2 600 Kč, respektive 3 400 Kč, neboť z něj vskutku není zřejmé, jaké služby se žalované za tento poplatek dostalo; obecně totiž podle podepsaného soudu platí, že odměnu za poskytnutý úvěr zpravidla představuje sjednaný úrok, a možná výjimka se z daného spisového materiálu nepodává. Nadto nelze přehlížet ani skutečnost, že tyto poplatky přesahují výši ujednaných kapitalizovaných úroků, což zvláště vystupuje do popředí ve spojení s výše diskutovaným ujednáním o hotovostním inkasu splátek. 9. Jde-li pak o„ doplňkovou službu životního pojištění“, shledal soud i tato„ ujednání“ absolutně neplatnými, neboť z textu smluv vůbec nevyplývá, jakého protiplnění se žalované za sjednané (byť bagatelní) poplatky mělo dostat; žádnou argumentaci v tomto ohledu ostatně neobsahuje ani předmětný návrh žalobkyně. 10. Při zohlednění všech potenciálně relevantních skutečností je tak podle mínění soudu v projednávané věci nutno vyjít z premisy, že žalovaná vstoupila s právní předchůdkyní žalobkyně do právních vztahů, v jejichž rámci se – platně – zavázala zaplatit v osmapadesáti týdenních splátkách nejprve částku 14 820 Kč, a poté částku 19 380 Kč. 11. Z údajů o platbách žalované, obsažených v žalobě, přitom vyplynulo, že žalovaná v rozhodné době z titulu první smlouvy celkem zaplatila částku 18 000 Kč a z titulu druhé smlouvy celkem částku 12 900 Kč, přičemž v důsledku procesní pasivity žalované neměl soud prostor pro úvahu, zda část dluhu z titulu druhé smlouvy nebyla žalovanou (například po podání žaloby) uhrazena. 12. Podepsaný soud tak má za to, že po žalované je nutno požadovat, aby žalobkyni – v rozsahu stávajícího dluhu z titulu druhé smlouvy – zaplatila částku 6 480 Kč, a to – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – včetně v prvním výroku tohoto rozsudku specifikovaného příslušenství. Vedle zákonného úroku z prodlení soud uložil žalované rovněž povinnost zaplatit úrok ve výši 12,6 % ročně, tedy ve výši, kterou je třeba dovodit z ujednání o úroku ve výši 2 380 Kč v rámci osmapadesáti týdenních splátek, a to za období, které již zjevně„ nepokrývá“ úrok sjednaný v této nominální výši; tuto výši soud dovodil veden zásadou in favorem negotii, vyjádřenou v ustanovení § 574 občanského zákoníku. 13. Pro úplnost soud dodává, že v posuzované věci přikročil k výkladu práva, jenž je pro žalobkyni příznivější v tom smyslu, že platby z titulu dvou různých smluv uzavřených mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně navzájem„ nezapočítal“. 14. Lhůtu k plnění soud prodloužil na lhůtu jednoho měsíce od právní moci rozsudku, když – přes procesní pasivitu žalované – zohlednil, že žalobkyni přisouzenou částku nemusí být žalovaná objektivně s to žalobkyni v kratší době zaplatit. 15. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti dílčích ujednání je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr je žalobkyni znám z celé řady jiných jejích právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem„ překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu. 16. Druhým výrokem tedy soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl. 17. Třetím výrokem rozsudku pak soud uložil žalobkyni povinnost doplatit na soudním poplatku částku 220 Kč, neboť podle položky č. 1 bodu 1. písm. b) Sazebníku soudních poplatku činí soudní poplatek částku 1 103 Kč, dosud bylo zaplaceno pouze 883 Kč. 18. O náhradě nákladů řízení konečně rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalované, jež byla v řízení z hlediska merita věci úspěšnější, žádné procesně relevantní náklady řízení nevznikly.